Revenge of the Nerds #4: SF LOCALS

Ziny / 02.12.2015 / Autor: Křivák

Pomsta šprtů. Punk, názor, xerox. Jsme moc rádi, že můžeme představit čtvrté číslo našeho oblíbeného zinu Revenge of the Nerds (sehnat ho můžete i tady). Na 108 stranách najdete rozhovor s Banánem, článek o vězeňských psychologických experimentech, tour report Gattaca/Remek, rozhovor se Smuteční slavností, Ikiru a Or, dozvíte se o historii francouzské HC scény 90. let nebo o defenzivní architektuře. Jako ukázku zveřejňujeme rozhovor o SF minirampě, DIY Baumaxu a pořádání koncertů v Olomouci.

 

SF locals

Je 31. května 2014 Sedíme u Vojty z IKIRU v kuchyni a nad talířem guláše debatujeme se Šamanem nad novým číslem RotN. Tak mě napadá, že bych mohla přispět svojí troškou do mlýna nějakým rozhovorem a protože jsem nadšená ze spolupráce s klukama z Olomoucké SF mini, říkám si, že bych mohla oslovit právě je. S Márou jsme se sčuchli skrze koncerty v Galerii U mloka v Olomouci a s Peťou pak až na Mini. Jsou to kluci plní elánu a nadšení (nejen) pro skejtování, muziku, beton a odér Montany.

Ahoj Máro a Peťo. AZ kvíz: Co byste o sobě řekli na úvod, odkud jste, nějaké ty koníčky, záliby…
M: Ahoj, moje jméno je Mara a pocházím z obce Vlkoš u Přerova, současně rezident Olomouce. Mám dva bráchy, se kterýma jsme si podobní, takže mě občas zdraví cizí lidi. Nazval bych se tvořivým člověkem, ale nad nějakou zdatností spíš převládá potřeba psychohygieny. Skejtování postupně směruje a sžírá můj volný čas. Z typicky az-kvízových koníčků bych zmínil snad zálibu v pozorování nákladních vlaků.
P: Jméno mé je Petr, narozen v Olomouci srpna 1984, jako malý jsem se věnoval převážně kolektivním sportům- fotbal, ping pong, cyklistika a od druhého stupně základní školy se věnuji 7 let rugby, ve kterém jsem se stal reprezentantem ČR a měl možnost v mládí cestovat po celé Evropě.

Tak z tebe Peťo mohl být nadějný rugbysta….
P: Měl jsem našlápnuto solidně – dokonce mi byla nabízena smlouva na Novém Zélandu, ale nikdy jsem netoužil po kariéře profesionálního sportovce (člověk se pak zaprodá a už nemá volné ruce), takže zdravý rozum tenkrát zvítězil nad mamonem a možná, že i díky tomu jsem se s odstupem času dostal ke skateboardingu.

Dialog crew

Lidi, co se motají okolo koncertů, se potkávají s jinýma lidma, co se motají okolo koncertů, a takhle jsem narazila na M&M dvojku, která začala dělat koncerty a jiné akce v galerii (u Mloka). Říkali si dialog crew a častokrát jsme si dělali srandu, že na dialogy je tady hlavně Mára H. a Mára vlasáč odedře „tvrdou práci“. Jak jste se dali dohromady, jak jste začali dělat koncerty, proč v galerii?
M: S Marou (H.) jsme se potkali ve škole, jakoby jsme se odjakživa znali. Snadno naváže kontakt, i přes moji zataženost – začali jsme se bavit o muzice, zanedlouho jsme spolu bydleli. Chodili jsme i na vaše koncerty, ale o moc víc se tady nedělo a něco nám chybělo. Tak jsme začali v Mitrilu, i díky aparátu a zvučení, co zajistil Aleš Rojko a potom Jiří z HUMAN PUPPET. Zájem určitě byl, ale v Mitrilu časem neviděli rádi koncerty kolem víkendu, kdy byla hlavní kasa z chlastu. Sralo nás i kouření a nehodilo se tam dělat „tiché“ kapely. Pak se otevřela možnost galerie. Je pod P-centrem a je to chráněnej prostor bez kouření, alkoholu a dalších drog. Někdo asi z toho důvodu přestal chodit, ale nedalo se už zavděčit všem. S tou „tvrdou prací“ to není úplně tak. Mara je dobrej promotér, jakkoliv jsme se tomu slovu vždycky smáli. S hudbou je nerozdělitelnej, pořád hledá a síťuje. Navíc dokáže nadšením nakazit lidi, kteří pak na koncerty dojdou. Díky tomu to šlapalo, vyplynulo to přirozeně. Já jsem ten tichej, ale třeba jsem měl o něco lepší angličtinu, což se občas hodilo. Na druhou stranu jsme spoustu dělali dohromady a dobře se u toho bavili – ať už to bylo vaření jídla, nebo kličkování před fízlama při lepení plagátů, hehe.

Hehe, dostali jste někdy flastra? My jen jednou, když nás kdysi načapali fízlové při lepení před nádražím. Měli jsme vyfasovat každý 1000, ale Blum po příslušníkovi tak řval, že se koncentrovali jen na něj a na mě zapomněli. Teď už moc nelepíme, pravda, internet vládne, ale je to hezké někde na ulici vidět artefakty dávno minulých koncertů.
M: To je pravda, ještě donedávna jsem vídal i plakát z našeho prvního koncertu, což je na jednu stranu úlet, na druhou stranu jsme to stříleli tak hulvátsky, že něco prostě zůstat muselo. Maru myslím jednou vychytali a ukecal to na pětikilo, mě naštěstí (pří plagátování) zatím nikdy. Ale často to bylo očividný, akorát nás nemohli pořád chytit přímo u toho. Nejsrandovnější příhoda byla, když jsme kličkovali s Johnym a měšťáci na nás z auta výhružně pískali mončičákem.

Jaký je vůbec váš hudební záběr, nějaké preference?
P: Bez hudby nežiju! Už od útlého věku jsem měl štěstí, že tatík byl fandou IRON MAIDEN, AC/DC, .. takže v 15ti už poznávám první atmo heavy metalových koncertů, které mě vtáhlo jako MILEY CYRUS showbusiness. Později se dostávám k punku, reggae a nemalou součástí se na mně podespal i hip hop – viz. Graffiti.
M: Já za první opravdovou hudbu taky počítám metal, brácha mě napojil na kazety KING DIAMOND a překládal jsem si texty. Další velká kapitola je rap – syrovost, soulový samply. Leží mi tu desky MF DOOM KING GEEDORAH a jeho dalších alter-eg, to je ten zvuk. Pedek, Julius, Černoch a Mara na mě katapultovali haldy různé hudby. S širokým záběrem člověk nestíhá sledovat a má pocit, že to fláká. Tak už to bude ale asi vždycky. Vyčtu namátkou vzorek, co jsem nestlihl uklidit od gramofonu – je tam MADEBYTHEFIRE, EARTHLESS, sedmipalce BOILING POINT a CTIB, REMEK, GRAND DÉTOUR, hřímač PRINCE FAR-I. Mám rád dub. Poznamenaly mě návštěvy Karibiku – sbírám desky nejen na battly s Černochem.

Kolektiv kolem mini Olomouc, SF crew, hala s minirampou vedle obchoďáku Senimo.

Část haly bývalé továrny na cukrovinky v Pasteurově ulici je už nějaký čas využívaná jako vaše řekněme relaxační centrum. Jak to je s kolektivem kolem minirampy – jak dlouho, jak, kolik, nějaké technické detaily pro fajnšmekry.
P: Na „Pasterce“ jsme tuším pátým rokem – byli jsme nuceni se sem přesunout z areálu bývalých Milozávodů, kde jsme měli první krytou Olomouckou diy minirampu – díky Radkovi, Arnoštovi, Romanovi, Marovi a všem, co se podíleli! Na Pasteurově nabízeli prostory k nájmu, tak jsme to šli omrknout a nynější prostor mini jsme si předělali k obrazu svému, jak teď stojí. Kolem stavby se nás motalo asi 7, čistá stavba minirampy trvala cca měsíc + nějaký ten týden úprava prostor – v případě zájmu mám i nějaké archivní fotky.

Archivní foto?! Sem s ním! Koncerty se tam začaly dělat teprve vloni (2013) v zimě. Máme za sebou rok. Myslím, že nejsem sama, kdo je z toho místa nadšený. Na každý koncert uděláte nějakou tématickou výmalbu, to je dost ojedinělé a patří vám za to dík. Lidi, kteří tam dojdou, poprvé docela čumí, jaký je to bezva flek, ale nebudu pořád vychvalovat… Jak to zatím hodnotíš, chtěl bys dělat víc/míň akcí, vidíš něco jako problematické? Chápu to primárně pořád jako váš prostor pro realizaci skejtových choutek.
M: Pro mě to je velký oživení a mám radost i z reakcí, který se vrací zpátky. Tempo se nedá nikdy úplně ukočírovat, ale jeden koncert měsíčně mi přijde ideální, i když se dají zvládnout třeba i ty tři – pomáháme si, takže se síly rozloží a je super, když to žije! Jedinej limit, na kterej jsme teď narazili, je kapacitní (těžko uvěřit, že se sem vejde přes sto lidí), ale myslím, že to se nebude hned tak opakovat. Co se týče skejtování, tak se to doplňuje. Teď máme o důvod víc se v minirampě potkat a plánovat a pokud si chceš zaskejtovat, tak víš, že to půjde po koncertě. Jindy třeba není tak lehký se časově sehrát, takže koncerty tomu vlastně můžou pomáhat. A pokud máš kapelu, co skejtuje, tak jsi rád, že jí nabídneš něco navíc – ideální skloubení.

Jo ty kapacitní bariéry, to je fakt. Když na upoutávce k předvánoční akci na FB stoupaly čísla přislíbivších účastníků nad 80, říkala jsem si, ty vole, jak se tam vlezem! Nakonec celkem dobrý, ale já mám fóbii z lidí, takže jsem si říkala, není nad rodinnou atmosféru malých koncertů! Jaké kapely/koncerty se vám vlastně zatím nejvíc líbily?
P: Jak jsem již zmínil, na HC scéně jsem nováčkem. Za loňský rok jsme stihli nemalou řadu koncertů. A co bych vypíchl? Určitě CANADIAN RIFLE, TOTAL HEELS, CRIPPLED FOX, BOILING POINT. Ale co mě překvapilo hodně, byla česká scéna – tady bych neopomněl REMEK, GATTACA, AVVIKAa, MacGYVER…
M: To je těžký, užil jsem si drtivou většinu kapel, co u nás hrály. Když vyberu jednu za všechny, tak mě opravdu sebrali GRAND DÉTOUR. Navíc tento koncert byl přesným příkladem atmosféry, o které mluvíš. V neposlední řadě se z Clémenta vyklubal fanoušek chilli, což vždycky příjemě překvapí, stejně jako když třeba dojede kapela, která chce skejtovat.

Budeme se bavit trochu o skejtování. Na skejtu jsem stála, myslím, dvakrát v životě (když nepočítám domácí „udělej si skejt z toho, co najdeš“ což byla fošna na králičí kožku s namontovanýma kolečkama z bruslí) . Pár dnů zpátky při úklidu mini jsem zkoušela jakýsi „pohyb na rampě“, ale byla jsem posraná až za ušima… mám ráda svoje hnáty v celku. Co tvůj pud sebezáchovy? Byla situace, kdy jste si říkali, tak teď jsem to trochu přehnal…
M: Taky su strašpytel, to je normální. Asi dvakrát jsem zažil takovej ten pád, kdy to není ani tak o bolesti, ale o pocitu ke zblití – to je divný, ale kdo to zná, tak ví – nepřeju a sám jsem naštěstí nedošel a ž k tomu blití. Jinak šrámy vnímáš jako trofeje a tak trochu se tím bavíš, je to skejťácká úchylka.
P: Hehe, tyto stavy (jelikož jsem stále začátečníkem) prožívám bezesporu 2x týdně. Holt šachy to nejsou! Moje první zkušenost na sk8 bylo sjíždění kopce v Neředíně, kdy jsem neuměl ani zabrzdit, natož koordinovat pohyb. „Co už“, říkáme si s kamarádem, „nahoře na to nastoupím a dole se poddá.“ Nato se probouzím ve Fakultní nemocnici se zavázanou hlavou, odřeným tělem, diagnózou velkého otřesu mozku, 4 minuty stavu bezvědomí a následující dva dny jsem zůstal připojen na kapačkách. V tu chvíli mi přesně tvá otázka proběhla hlavou.

Jaké byly vaše začátky? Přidali jste se jako mladí rebelové k partičce kamarádů, kteří vás zasvětili do tajů prkna na kolečkách, která stírají špínu ulic?
M: Začátek na terase, rozmaz při kickturnu (snažil jsem se otáčet na místě), pád na ruku, kterou jsem měl předtím zlomenou. Říkám si, „jsem blbec, kašlu na to,“ jdu do baráku, během čtvrthodiny ale vtíravý nutkání k návratu a od té doby už je návrat neustálej. Po setmění (stud) osamocený bláznění na rovné asfaltce – vesnice. Brácha mi sehnal komplet, na kterej jsem namaloval plameny, hehe. Potom palety a dvůr Jednoty. „Rebelie“ pak ve městě, pozoroval jsem starší kluky a učil se od nich a společně se základkovou partou.
P: Jak jsem již psal, do svých 19 let jsem se naplno věnoval rugby. Ke skejtu jsem se dostal díky souhře osudu, kdy jsem se stal vedoucím nejmenovaného skateshopu a pak už se to se mnou vezlo – znáte to…

Co se podle vás pojí se skejtem/skejtováním/skejťáctvím?
M: Vzácnost okamžiku, kamarádství a vzájemná podpora. Ale nejdřív bolest, pokoření a vyvrhelství, hehe.
P: Především svoboda! Kreativnost, příroda, lidé, muzika , beton, krev, bolest, odpočinek .

Dá se mluvit o nějaké skejtové subkultuře v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Olomouci?
P: Myslím, že ROZHODNĚ! Jsou tu party, co pořádají závody, vydávají se časopisy, staví se spoty – řekl bych, že vše je tak, jak má být. Pokud někdo má jiný názor, myslím, že by se o skate kulturu měl více zajímat.

Můžete zmínit nějaké časopisy, které stojí za prolistování?
M: Vezmu to za poslední měsíce. Nejdřív tu zaplnil mezeru Crook, naše krevní skupina. Témata, fotky a kvalita zpracování míří hodně vysoko! Sympatickej je i slovenskej Sketord, srdcařina! Do třetice povinné diy skejtové četby řadím Confusion mag. Nakonec tu mám stálice – poslední Hlubokou Orbu a HCLKYD, donutí tě přemýšlet.
P: Z českých je to určitě Crook (Křivák) a za Slovensko bych vypíchl Sketord.

Pracujete na novém čísle vašeho skejtového zinu, můžeš vypíchnout pár témat, na co se můžem těšit?
M: Pozor, je to i tvůj skejtový zin! Je to odraz spolupráce lidí, kteří jakýmkoliv způsobem přispěli k dění kolem skejtu a muziky tady v Olomouci. Co se týče kvality, nemůžeme si klást kdovíjaký cíle, ale přijde mi důležitý podělit se o to, co máme a čím nás obohatili ostatní. Těšíme se na shrnutí koncertní sezóny od Bluma, zmapujeme několik místních spotů včetně Baumaxu, reporty od kamarádů budou z blízkých i vzdálených koutů zeměkoule. Černoch představí nakladatelství Broken Books a v tomto duchu se objeví i několik knižních recenzí. Nebude chybět Chilli sekce od Johnyho, kterej se postará i o závěrečný překvapení v podobě diy lékařskýho návodu… na to se těším asi nejvíc, hehe.

Snažíte se vnášet svoje prvky do urbanistického utváření města. Dělali jste myslím nějaké překážky v parku. Kvůli sobě nebo hlavně kvůli ostatním, využívali je lidi? Plánujete teď něco nového?
P: Se stavěním překážek jsme začali převážně kvůli sobě, abychom mohli v historické Olomouci, kde je úroveň sk8parku velmi mizerná, vůbec na čem jezdit. Časem naše spoty začínali využívat i jiní skejters a to si piš, že ti udělá radost, když tě osloví člověk, kterého jsi neznal, a pochválí tě za tvou prací. Co se plánů týče – teď pracujeme na spotu Baumax a máme toho v rukávu na vás nachystaného spousty.

Můžete prosím ještě napsat něco o „Baumaxu“, byly kolem toho tahanice s městem. Jak to nakonec dopadlo a jaké myslíš, že jsou vyhlídky tohohle místa?
M: Stavební odbor musel jednat za základě zásahu Městské policie, kterej si zase vynutil anonym. Po nutných formalitách dali nakonec za betonáž symbolickou tisícikorunovou pokutu. Podali jsme i žádost o legalizaci, ale podle vedoucího odboru to asi není reálný protlačit. Problém není jenom v technické specifikaci – teď už by se musel Baumax vyjádřit oficiálně. A právě dokud neřekne majitel pozemku, ani odbor nás nebude nutit bourat. Rýsuje se totiž plán stavby LPG stanice přímo na parkovišti, z čehož by Baumax už i něco měl a pokud bysme se tam tlačili oficiálně, mohli by v rámci toho řízení zažádat o odstranění překážek. Nám to samozřejmě vyhovuje v ilegálu, ale bude předmětem dalších diskuzí s odborem, nakolik je LPG stanice reálná a kolik bysme případně měli času si spot užít a hledat třeba skrz město nebo i jinak náhradní prostor, kam přesunout beton a zase ho zrecyklovat.

Zajímavý mi přišel příklad z USA, o kterém jsme se s Márou bavili posledně, kterak prostor na skejtování utvářel místní komunitu. Ačkoli se sousedé nejprve tvářili nedůvěřivě, viděli že se vlastně pracuje na něčem prospěšném pro celé sousedství.
M: Museli jsme se bavit o videu Thrasher – Under The Bridge, je to hodně dobrá inspirace a je tam vidět snaha o zpětnou legalizaci spotu. Vidím to tak, že snažit se o to zpětně je pro nás ideální řešení – pokud se teda situace vyhrotí do bodu, kdy to je vůbec nutný legalizovat. Protože dokud lidi/úředníci neuvidí fungující praxi, odsoudí to a nedají tomu šanci (u nás to zatím bezpečně platí). Myslím, že náhled na nás je pořád takovej, že jsme element, kterej je potřeba určitým způsobem „podchytit, krotit“ – v tom si nestěžuju, jen ať tam to napětí je! Ale proto asi potřebujou vidět, že jsme schopni samostatně fungovat a udržet pořádek. Místo se socializuje, najde svoje využití, slouží lidem. Nechápal jsem, kolik dětí se najednou začalo stahovat k Baumaxu. V tom videu okolní obyvatelé vyzdvihujou i to, že to přitahuje lidi, kteří tím pádem podporujou místní služby. Zároveň to je služba i pro ně! Okrajový, neziskový věci a oživení veřejnýho prostoru jsou bohužel často nad rámec uvažování města.

Jojo, nebo třeba v těch Margecanech, kde tatové a dědové pomáhali děckám stavět překážky… neviděli ve skateparku jen huličský mítingpoint.
M: Nevím přesně, jak probíhalo vyjednávání tam, ale dokážu si představit, že ve dvoutisícovým městě je to osobnější a doceňuje se chuť něco dělat. Vím, že kluci tam jsou schopni to vzít za dobrej konec – ví co, proč a jak. A nebylo ani formální překážkou, že město to místo kšeftu pro firmu nechalo udělat lidi svépomocí. A proč taky ne? Vždyť už samotnej proces práce s betonem naučí mladý něco do života.

Co skateparky vybudované „městem“? Chodíš tam? Jak jsme se minule bavili, častokrát platí, že když lidi do něčeho nevloží svojí energii, tak si toho pak moc neváží a je to znát…
M: Poslední roky v česku vznikají hlavně díky Mysticu parádní betonový parky. Posunuje se to do měřítek, který jsem si tady ani neuměl představit. Ale když to vezmu celkově, tak skateparky mě lákají čím dál tím míň. Schovávám se před většíma počtama lidí. I masovost má samo sebou vliv na to, jak to na místě vypadá. Máš lidi, kteří berou park jako samozřejmost, nebo sem ve skutečnosti ani nechodí kvůli ježdění… to je ale asi nutný zlo skateparků.
P: Skatepark v Olomouci mě osobně nebaví. Je to dáno překážkami a v nemalé míře i lidmi kolem něj. Pro mě je to místo bez ducha – každej umí nasadit pár triků a být pánem daného okamžiku, ale jakmile přijde na údržbu nebo jen drobné opravy, všichni si umí jen stěžovat a sami ruku k dílu nedají. Navíc, to, co mě naplňuje na ježdění, je právě ta svoboda jízdy – takže mě skateparky asi nikdy neosloví.

Máš nějaké oblíbené místo?
M: Většinou to jsou osamocenější místa, kde tě pomalu nenapadne ani jezdit, ale jde i o atmosféru, hehe. Rád hledám v ulicích, takže mám v oblibě i to, co jsem ještě nenašel. Jinak ale vládne diy! Z poslední doby mě nejvíc bavil Rožnov (než ho zbourali) a „playground“ u ubytovny v Praze. Ve Valmezu kolem bazénu začínajou kluci stavět dobré peklo.
P: Co se Olomouce týče, tak rozhodně Baumax, „srdcová“ záležitost! Jinak se nebráním ulicím všech měst a kontinentů. V poslední době se u nás staví i dost bazénových a rádiusových parků, za což jsem vděčen! Viz. Brno, Valmez, Opava, Loučná nad Desnou… Omlouvám se za hrubky – píši stále jednou rukou. (Pozn. Peťa svého času jednoruký)

Jak je to s komercí ve skateboardingu? Možná zbytečná otázka, protože moloch byznysu nakonec pohltí všechno, co se jeví jako DIY.
M: Samozřejmě moloch kouše čím dál tím víc a i nálepka DIY může být zneužita. Na druhou stranu v průmyslu, kterej tak jako tak potřebujeme, dokážeš objevit světlý výjimky. Dělící čára se ptá, jestli rozhodování proudí pořád ze strany skejťáků. Především ti zvažujou i jiný věci, než křivku profitu. Proto budou mezi gigantama vždycky v těžké pozici, ale my je podpoříme. Nechceme se odcizit věcem, který používáme – alespoň tak, jak to jde.
P: Komerce do skateboardingu bohužel prosakuje čím dál více. Ať už jsou to reklamy na zubní pasty v podání profesionálních skejťáků nebo značky vytěsňující malé firmy.

Trochu z jiného soudku… Ha, Máro, pracuješ jako terénní sociální pracovník. Pomáháš lidem, kteří mají problémy s dluhy. Jak se vlastně díváš na dluh obecně. Je tady podle tebe jakýsi, jak se často říká, morální imperativ – „dluhy se musí splácet“? Přijímáš logiku dluhu?
M: Nedělám jenom s dluhama, ale lidi to často poptávají. Ten imperativ se přijímá snáz v rovině osobního vztahu, ten ale pro dluhovej byznys neplatí. Naučil se vydělávat paradoxně na nejchudších lidech – je výhodnější dojit lidi postupně a s tučnýma úrokama. Hodí se i nejrůznější právní vychcávky, třeba česká specialitka „zneužití rozhodčí doložky.“ Některý dluhy jsou podvodný – různý svinstva, jaký jsou si lidi třeba i v rodině navzájem schopní udělat. Potom praktiky některých exekutorů. Často mají problém ti poskytnout základní informace a spolupracovat, pokud vůbec komunikujou. Ale čiperní jsou, když lživě operujou se strachem a neznalostí i na místech, kde už si není z člověka co vzít. Potom mi nepřijde nemorální poradit člověku nesplácet. Nebo se chovat, jak chtějí – lepit to další půjčkou, nebo shánět peníze jinýma způsobama. Děsím se toho, jak se život na dluh vkrádá do samozřejmé existence tolika lidí a hnusí se mi, jak ti chce každej na každým rohu půjčit. U základních životních potřeb a práv, jako bydlení, si asi každej uvědomuje propast mezi kupní silou „normálního“ člověka a křehkostí jistoty práce, aby si vůbec mohl půjčit. Šířka případů je tak veliká, že se o tom těžko mluví, ale vývoj mluví za sebe (přečti si Filipův sloupek v Hluboké orbě 30). Do práce dojíždím vlakem, před odjezdem zpátky se procházím kolem kolejí. Jednou nacházím pod odstaveným vagónem vytrženou stránku, která překvapivě pojednává o dluzích. Hovoří i o tom, jak je povinností druhé strany nechat dlužníka splácet – nedusit ho. Jde o to, že celkovej pohled směřuje spíš na dlužníky, ale jde i o chování bank a dalších „společností“, nastavení zákonů a výklad soudů. V tom ta stránka měla kousek pravdy, i když vypadala jako z nějaké jehovistické bible, hehe.

Jestli máte ještě něco na srdci, o čem byste se chtěli zmínit, pište. Díky moc za váš čas a odpovědi!
M: Když mluvíš o čase, taky že ses načekala, hehe… proto díky z naší strany za prostor a trpělivost! Rád jsem přispěl do zinu, kterej mě taky inspiroval něco dělat. Chtěl bych vzkázat každýmu, kdo by chtěl dojet skejtovat do Olomouce, že je vítanej! Kontaktujte, nebo se zastavte na koncert. Budem se snažit tu udržovat oheň..

Autorka rozhovoru a její první skejt