Sanatorium skateboarding

Kanál / 30.08.2016 / Autor: Křivák

Vytahujeme text ze třetího čísla, všechny starý Křiváky si můžete přečíst tady.

O tom, že skateboarding dokáže proměnit život, asi nemusím přesvědčovat nikoho, kdo na tom někdy stál. Nutí vás to přemejšlet o prostoru kolem sebe, o tom jak trávit čas. Mně osobně přivedl skejt k hudbě a specifickému životnímu stylu, díky tomu jsem našel útočiště pro svou existenci. Mimo jiný mě to taky oklikou dovedlo k mý práci – dělám s duševně nemocnýma lidma. Je celkem zajímavý sledovat všechno kolem sebe z pohledu terapeuta, pankáče a skejťáka. 

Pracuju v asertivním outreach psychiatrickým týmu, což v sobě nese práci v terénu (mimo nemocnici, kancelář nebo sanatorium) s těma, kdo nespolupracujou a odbornou péči odmítají. Jezdíme za nima domů, do křoví nebo prostě tam, kde zrovna jsou. Většinou se na nás obrátí někdo z rodiny s tím, že jejich blízkej/blízká není v pořádku a že nevědí jak zajistit adekvátní péči.

Takhle nám zavolala i máma zhruba třicetiletýho chlápka, co během doktorandskýho studia zůstal bez zjevnýho důvodu sedět doma, izoloval se od světa a ztratil o všechno a všechny zájem. S tím šla samozřejmě do hajzlu škola, práce, vztahy a život obecně. Po úvodních domluvách s jeho mámou jsme s kolegou vyrazili k němu domů a asi během tří návštěv jsme na něj mluvili přes zavřený dveře. Když jsme přijeli počtvrté, překvapivě vylezl a začal se s náma bavit. Mluvil o tom, že nic nemá smysl, že nemá cenu cokoli dělat, snažit se, že je všechno definitivně prohraný a ztracený. Většinou se lidí v takový situaci ptám na to, co je zajímá, co mají rádi nebo prostě jak tráví čas. Tenhle kluk několikrát zopakoval, že ho nic nezajímá, že nic nemá smysl, ale pak připustil, že přece jen něco dělá – kouká na Youtube na skejtový videa. Toho se nešlo nechytit, takže jsem s ním rozjel debatu o tom, který videa ho bavily a proč, jestli kouká na stránky Thrasheru… Chlápka to evidentně zajímalo. Začal se mnou mluvit, nejen o skejtování, ale i o tom, co se mu děje a jak se cítí. Zajímavý bylo, že na skejtu nikdy před tím nestál, takže jsem mu nabídl, že příště přivezu prkno a půjdeme si zajezdit. Kupodivu s tím souhlasil, místo další schůzky jsme šli jezdit – s chlápkem, co před tím seděl zhruba tři roky doslova zavřenej v pokoji. Díky skejtu vylezl ven, díky skejtu si zase všiml, že žije, zkusil i nějaký léky a dokonce se mu už i povedlo přetrhat si vazy v koleni. Dneska už funguje mnohem líp, svobodněji a skateboarding je pořád oblíbený téma našich hovorů.

Přivedlo mě to k tomu, abych se podíval po projektech propojujících skateboarding a „společensky prospěšný“ aktivity (myšleno něco, co pomáhá lidem).

A. Skate Foundation

„Autismus, stejně jako skateboarding, může být nepředvídatelný a nemá žádná pravidla. Přijímáme těžko uchopitelné aspekty autismu a nabízíme těmhle dětem prostor svobodný od pravidel nebo odsudků, nabízíme jim možnost se socializovat bez nutnosti se přizpůsobovat,“ píše se na stránkách A. Skate. Funguje v několika státech USA, Francii a Irsku, zaměřuje se primárně na lidi s autismem nebo Aspergerovým syndromem (v obou případech jde o chování spojený s extrémním stažením se). Lidi trpící tímhle druhem onemocnění mívají potíže zapojit se do kolektivu, navazovat vztahy – žijou si často ve vlastním světě, do kterýho je velmi těžký nahlídnout. A. Skate nabízí rodinám dětí s touhle diagnózou možnost učit se skejtovat, zapojit se tak do nějaký smysluplný činnosti. To s sebou nese poskytování osobní asistence při učení, bezpečnej prostor (a to nejen ve smyslu prevence úrazů, ale hlavně prostor bez předsudků nebo šikany). Pro sociálně slabý rodiny jsou navíc jejich služby a vybavení poskytovaný bezplatně nebo výměnou za zapojení se do aktivit – to je zrovna v USA naprosto výjimečný, bezplatná zdravotní nebo terapeutická péče tam podle všeho moc nefunguje. A. Skate tak nabízí alternativu pro děti s problémem zapadnout, zapojit se do kolektivu a „normálně“ fungovat. Podle všeho tenhle program výborně šlape a celý řadě „nezařaditelnejch“ dětí pomohl najít cestu dětstvím a dospíváním.

Skate-Aid

Druhý projekt, kterýmu se chci věnovat, má kořeny v Německu. Stojí za ním legendární postava jménem Titus Dittmann. Chlápek, kterej zažil v sedmdesátých letech boom skateboardingu v Evropě a v roce 2008 rozjel nadaci jménem Titus Dittmann Foundation, kladoucí si za cíl podporovat projekty spojený se skateboardingem zejména v oblastech zasažených válkou. Dittmann uvádí, že jeho hlavní motivací byla návštěva Afghánistánu, kde podpořil iniciativu jménem Skateistan nabízející skateboarding dětem z ulic rozbombardovanýho Kábulu. Má to být prostředek k tomu dostat je z ulice a přivést je do bezpečného prostředí a ke vzdělání. Postupně Dittmann a jeho nadace podpořili celou řadu podobných projektů v Asii (Afghanistán, Palestina, Vietnam), Americe (Bolívie, Kostarika, Brazílie), Africe (JAR, Tanzánie, Uganda nebo Nairobi), ale i v Německu a Albánii. Princip je vždycky podobnej, nabídnout dětem z ulice, válečným sirotkům nebo jinak ohroženým  přes skateboarding přístup k něčemu jinýmu, než jsou drogy a dětská práce. Titus Dittmann Foundation podporuje stavbu skate parků, shání skejty a boty pro malý jezdce, ale taky platí lidi, kteří s dětma pracujou, učí je a navazujou je na následný služby, jako je třeba streetwork.

Oba zmíněný projekty pro mě mají společný
znaky – nečekat na nějakou změnu společnosti, ale nabídnout to pozitivní, co v sobě skateboarding má, těm, co to můžou využít. Ať už jsou to neurologicky nebo psychicky nemocný děti, nebo děti z oblastí postiženejch válkou. Skateboarding jim může dát prostor k tomu najít směr, dostat se ke vzdělání, vypadnout z ulice a najít sebe samotný.

Text: Marek Zeman, ilustrace: Štěpán Adámek