Tomáš Motal: Černý myšlenky a rajský chvíle

Kanál / 28.04.2017 / Autor: Křivák

 

Na pódiu se svíjí s očima obrácenýma v sloup, během několika momentů jsou mu vidět jen bělma a zdá se, že se dostal do transu. Při koncertu se prý cítí nesmrtelný, jako když ve videohře Quake chytnete lebku a je z vás berserker nebo když v Doomu zadáte cheat IDDQD. Z každé strany stojí jeho dva spoluhráči a hrbí se nad počítačem. Jde z nich možná i strach, ale aspoň je po vystoupení neotravují fanoušci, jak sami říkají. Tomáš Motal v popředí ze sebe souká za zvuku zparafrázovaného synťákového riffu Eurythmics pořád dokola tři slova: “Smrt, láska, chcaní.” Za několik okamžiků se návštěvníkům klubu naskytne ještě podivnější podívaná, Schwarzprior střídá ruská raveová kapela Little Big, kde kníratého chlápka v šusťákovce doprovází dvě liliputky tančící kozáčka. Celé to vypadá jako vystřižené z komiksu a o sekvenčním umění byla při rozhovoru s Tomášem, který jsme vedli jenom den po koncertu, řeč především.

Smrt, láska, chcaní, tak se jmenovala Tomášova diplomka, která byla jeho jízdenkou z fakulty umění Ostravské univerzity a zároveň vůbec prvním dokončeným komiksem, ne jen střípky příběhů. Byl to sci-fi emo brak s horrorovými prvky vycházející z několika nočních můr: “Ve snu mi někdo kouřil péro s žiletkama v puse, dívám se na ty cáry masa a pak se probudím.” Některé historky z Ostravy od toho nemají daleko. “Jednou jsem se úplně na sračku vracel domů a po bytě se za zhasnutého světla v průchozím pokoji na posteli pohybovala desítka nahých těl jako jedna velká propletená nestvůra s hromadou končetin a genitálií. Z pohybující, zpocené hory těl se vyprostila holka a zeptala se mě na cigáro, který jsem u sebe stejně neměl. Jo a ráno bylo nasráno ve vaně a nikdo se k tomu nechtěl přiznat,” vzpomíná na bydlení se spolužáky z fakulty umění. Na chodbách ostravské univerzity se formovalo jádro tamní hudební scény propojující vizuální umění s hudbou a nízké s vysokým uměním, potkali se tam Like She (pozn. redakce – rozhovor s Vytisem, jedním z členů projektu, najdete v Křivákovi #3), I Love 69 Popgejů nebo právě Schwarzprior, kteří odehráli x koncertů v ostravském gay baru Fiesta a jejichž texty se většinou rodily v nonstopech. Přesně tady se pro Tomáše, jak sám říká, něco zlomilo a nebylo už cesty zpět.

Dostal se daleko od dětství a dospívání v Olomouci. To strávil mezi odstavenými vlaky u prarodičů naproti čokoládovně, kde to “podivně vonělo a smrdělo zároveň”, a pubertu v hipísácko-androšácké putice Ponorka. Pročítal si tátovy máničkovské komiksy v hlavní roli s hnusákem a brejlatým looserem Čendžekem. Mámě tajně dokresloval památník z dětsví. V ranných devadesátkách nasával Komety a hltal v nich komiksy Káji Saudka. Na základce získal Muriel za “dva hnusný angličáky”, což je doteď nejlepší obchod, který kdy uzavřel. Pročítal stará Ábíčka ze sedmdesátých a osmdesátých let, svázaná v tvrdé vazbě, jak to dělal otec. Poprvé tam viděl komiksy jako Galaxie, Vzpoura mozků nebo Ochránce makaků. Vyhledávaným útočiště byla videopůjčovna, kde trávil celé víkendy s béčkovými a céčkovými bijáky. Nebo nerdský obchod Netopejr, kde objevil Sin City, jedno z iniciančních děl komiksové drsné školy od Franka Millera, nebo komiks Mlíko a sejra, kde parta chuligánů chodila městem, dělala bordel, mlátila lidi a řvala: “Všichni jsme Darth Vader.” Tou dobou ještě nevěděl, že něco podobného bude odříkávat na koncertech před stovkami lidí, že s deskou IDDQD dostanou Schwarzprior hudební cenu Vinyla, že  vystoupí v nejkontroverznější Tečce páteční noci na ČT a sám bude komiksy kreslit. Ještě než k tomu došlo, musel si odnést maturitní vysvědčení ze Střední školy řezbářské v Tovačově a musel se zbavit touhy být klasickým umělcem. “Pak se mi v palici rozsvítilo,” říká. Dostal facku a tu mu dala Ostrava.

“Do Olomouce se rád vracíš, je to jako do pohádky – kostely, dlažba, úrodná Haná, přijemní milí lidi, je to jako takový hipísácký San Francisko.” Ostrava je přesný opak, a proto ho tolik přitahovala. Nadneseně mu připomínala atmosférou příběhy, které prožíval o víkendech ve společnosti videokazet – s filmy jako Sedm, Smrtihlav nebo Mimik. Jednu zapomenutou událost nedávno vytáhl Radek Pléha, člen Schwarzprior: “Pořádali jsme u Radka na bytě výstavku, happening, ožíračku. Tak jsem tam něco kreslil fixkama na stěny, ožral se a polil to tam celý vínem. Byla v tom jedna holka a já byl moc a musel vypadnout. Vlastně dvě, to už je fuk. Poflakoval jsem se po venku a co mě v ten moment napadlo, končilo večerem na fízlárně. Venku dopraváci spravovali silnici, nechali tam kýbl s asfaltem, tak jsem ho popadl a šel psát rukou vzkazy na garáže, tím asfaltem. Samozřejmě mě při tom chytili a já strávil večer na služebně. Když jsem ráno vystřízlivěl a podával výpověď, pamatuju si, jak to ten policajt vyťukával dvěma prstama a ptal se kolegy co a jak psát. Jen co jsem vyšel z obvodního odělení ve Vítkovicích, odchytl mě nějakej cigoš a nabízel mi nože. To jsem si říkal, že jsem pokročil o level výš nebo možná níž, že už nepotřebuju voňavky nebo tak, ale nože.” Hned to pak člověku sepne, když Tomáš jednou kolem vydání svýho prvního komiksovýho zinu prohlašoval, že chodí po městě jako cosplay jedné z postav – otec do komiksů často projektoval sám sebe a Tomáš to nemá jinak.

V současnosti má rozdělaných několik seriálů, zatím vytiskl sešit Traum. Je to souhrnný název pro formát krátkých epizod odehrávajících se v jednom univerzu, přístupem podobných jako Sin City. Tím druhým jsou Vlčí jámy, delší příběh o dvou bratrech hledajících svého otce. Jeden z bratrů je unavená hudební hvězda po sebevraždě a druhý je společností vyděděný metalák pracující u Mekáče. Pátrání je přivede až k místu z názvu, kam byste se rozhodně dostat nechtěli – kde členové sekty podobné Ku Klux Klanu pouštějí ve chlívu vinyly a obcují s těhotnou ženou a kde prasata požírají lidské vnitřnosti. Černý myšlenky a rajský chvíle, tak se jmenuje epizoda z Traum – je o grázlech, co se vrací z koncertu. “Zastaví u nich limuzína s partou holek oslavujících narozeniny. Řidič je pozve dovnitř a pak už je to jen sex, drogy a pojídání lidskýho masa,” vysvětluje Tomáš a dodává, že se v komiksu objeví taky postava s tričkem Sonic Youth, na kterém je cover desky Washing Machine. Sám tričko vždycky chtěl, ale nikdy si ho nepořídil, proto se tolikrát vrací do jeho tvorby – a objevilo se i v diplomce Smrt, láska, chcaní. Mezi tím vším a drobnými zakázkami, kterými si vydělává na živobytí, vzniká Tomášův první velký komiks vycházející z klasických Rychlých Šípů. Ten nápad si s sebou nese už dobrých deset let.

Nejdřív měly být jeho Rychlé šípy partou pankáčských grázlů. “Jakože budou mít vykérovanýho jestřába na zádech a místo správňáků to budou fakt šílení hajzlové,” vzpomíná. Postupem času ale chtěl ctít původní univerzum Jaroslava Foglara, se všemi jeho vztahy, zákonitostmi a reáliemi. Proto si podrobně zmapoval všechny charaktery, nastudoval dobovou architekturu ze starých filmů a přečetl i teoretickou literaturu o Rychlých šípech. Ze zaprášených detektivek taky okoukával, jak se lidé zdravili a jak se oslovovali. Svůj příběh o pětce ale umístil narozdíl od toho původního, který se odehrával v první polovině třicátých let, do roku 1953 – dvou týdnů mezi smrtí Stalina a Gottwalda. “Sama o sobě je ta doba strašně brutální,” na chvíli se odmlčí a pokračuje: “Zvlášť pro někoho, kdo nechtěl souhlasit s nastupujícím režimem a vůbec celkově – stalinistický čistky, zrůdný.” Není se čemu divit, že to láká právě Tomáše – zdůrazňovat se nemusí, že i Rychlé šípy mají ve vzájemných vztazích hluboké jizvy.

Příběh začíná návratem Rychlonožky a Červenáčka z uranových dolů, kde byli od roku 1948, setkávají se se starým zatrpklým Dušínem u stánku s rychlým občerstvením – páchne to tam po nacucaných párcích bez chuti a ve vzduchu visí opar vyčpělého piva. V dolech, kde byli oba kvůli udání a následném zadržení s kompromitujícími materiály, se odehrálo něco, co nejde jen tak přejít. Metelku a Dušína zas rozdělila protektorátní léta a neviděli se společně přes deset let. “Je to vlastně docela dost hnusný, tenhle šrám,” zamýšlí se Tomáš. Zvěrstva sice podle svých slov kreslil – “žiletkový felace a odříznutý péra” – nechce je ovšem do komiksu dávat samoúčelně, musí mít své opodstatnění v rámci příběhu. Z minulosti se ale objeví jeden artefakt, který celou partu kdysi spojoval, a tím není nic jiného než ježek v kleci. Všichni musí znovu prožít dětské dobrodružství, i když jsou to už třicátníci. Tomáš nikdy scénář pro tak komplexní příběh nepsal a nekreslil. “Hrozně bojuju se závěrem, každá z postav má svůj konflikt, musí projít proměnou a nějak se s tím vypořádat,” říká. Chvíli se zadívá do sklenice s pivem a odsekne: “Ty vole, teď to teda asi budu muset dodělat.”

Text: Miloš Hroch  Ilustrace: Tomáš Motal  Foto: Jiří Kocián