Láska života i pěst na solar
V životě jsem dostal pěstí dvakrát. Jednou zčásti zaslouženě, jednou v rámci větší potyčky a takzvaně za kámoše. V obou případech to mělo něco společného s Chee Chaak Tips.
Jsou tři: Zuzka (aka Loučka, sociální pracovnice, studuje fotku, má střední školu ochrany osob a majetku, maturovala z karate kopu), Peťa (prodává šroubky, měl asi tři a půl tisíce kapel) a Tom (studuje malbu, dělá čičakům plakáty, příjmením Hrdina). Peťa se Zuzkou hrajou v At Bona Fide, v současnosti pravděpodobně nejhlasitější kapele u nás, Tom jim dělá projekce. V Ostravě od roku 2011 uspořádali přes osmdesát koncertů včetně dvou ročníků Chee Chaak Festu. Tolik k formalitám.
Pro Čičak jsou v rámci Ostravy důležitá dvě místa: prvním je dům na ulici Spodní ve vyloučené lokalitě městské části Přívoz. Funguje v podstatě jako legální squat, pořádají se tady koncerty, grilování, Frano tady vaří pro Food Not Bombs, Loučka loni v létě přímo na fasádu domu nainstalovala výstavu svých fotek. Soustředí se tady lidi kolem At bona fide, Skrze řeku, Anne M. Christiansen a Planu B. Pokud sami máte kapelu a hráli jste na Čičak akci, pravděpodobně jste spali tady.
Druhým je Plan B, klub, který se po Bogotě na Stodolní stal dějištěm většiny akcí. V Planu operuje několik stálých promotérů, Čičak má ale zdaleka největší záběr. Mezi specialitky klubu patří super drink Anál, zvukař Shusta (doporučuju Shustovo okénko na Youtube) a hajzly vedle podia.
Velkou roli v místní hudební scéně taky hrála scéna kolem „školy“, tedy Fakulty umění Ostravské univerzity, se kterou se pojí silná elektro scéna – Like She, I Love 69 Popgejů, potažmo Marius Konvoj, Schwarzprior. Na půdě školy se pořádalo i dost koncertů. Na školu jsou skrze své členy napojeny i kapely At bona fide, Johnny The Horse a Wolftrap.
Tahle místa jsou hlavními křižovatkami ostravské alternativní a DIY scény, zejména na koncertech Čičaku se tady potkáte s lidma od Sheeva Yoga po Schwarzprior. V tomhle vidím dost razantní rozdíl mezi například Prahou a Ostravou, různorodější „umělecká“ scéna, zahrnující lidi z kapel, fotografy a výtvarníky, se setkává na menším prostoru, do jisté míry bez problému. Pro sektářství a izolaci tady není moc prostoru. Pořád ale mluvíme o Ostravě, takže do Planu B si občas najde cestu nácek nebo týpek, který začne někoho bezdůvodně mlátit skoro do bezvědomí, rozbije sklo dveří, policajti si kus toho skla s krví schovají do pytlíčku a jeho táta se ráno vrátí omluvit a zaplatit škodu.
Pořád ale mluvíme o Ostravě, takže si sem občas najde cestu nácek nebo týpek, který začne někoho bezdůvodně mlátit skoro do bezvědomí
S At bona fide jsme byli v listopadu 2014 na společném turné po Evropě. Všude jako doma, lidi, co nám dělali koncerty, si z velké části už taky se svýma kapelama zahráli v Planu B nebo na Chee Chaak festu. Bylo super vidět, že přístup k pořádání koncertů je úplně stejný i stovky kilometrů dál, pokud jste alespoň trochu na stejné mentální úrovni. Lidi jsou v podstatě všude stejní. O dost větší rozdíly pak paradoxně můžou ležet v místě, které je jen padesát kilometrů dál než tvoje domovské město. Pár týdnů po turné jsme se s At bona fide znova sešli v dodávce cestou do Spálova na Na kopcu fest, akci, která se nakonec ukázala ještě bizarnější, než jaký nesla název.
Spálov (k roku 2014 měl 891 obyvatel), kde se akce konala, byl v místním kulturáku bezmála v plném počtu. Na akci nás pozval jeden z organizátorů s tím, že to bude v pohodě, že je ale součástí širšího pořadatelského kolektivu, který zjevně cíleně pořádal vesnickou ožíračku, jsme se dozvěděli až na místě. Kromě nás a lokálního nu a agro metalu hrály taky Květy, kterým v podstatě nikdo z místních nevěnoval pozornost. Do setu At bona fide jsme měli dost času poznat, že všichni přišli „na zábavu“ a mimo jiné i na sortiment jednoho ze sponzorů, lokálního řezníka. Abych to zkrátil, po koncertu At bona fide se nálada proměnila, mezi stolama se neslo po většinou „co to kurva“. Místní zvukař vyprovokoval (dost buransky) jak Loučku, tak našeho basáka, a strhla se bitka, které se zúčastnily kapely, kámoši z Ostravy, místní zvukař i pár týpků, kteří na akci zjevně přišli jen kvůli jisté možnosti rvačky. Natrhnuté ucho, lehký otřes mozku (moje první obdržená rána), zlomená klíční kost (i když tu si Frano nejspíš způsobil stagedvingem během koncertu At bona fide do davu dvou lidí), monokly, policajti, útěk místních nezletilých, řev hlavní organizátorky a jejího táty, který se snažil připomenout, že se všichni přece přišli jen pobavit. S Pacinem už jsme se k hraní nedostali. K tomu všemu jsme na místě spali a ráno zjistili, že jsme zamčení, takže jsme odcházeli oknem.
Akce ve Spálově je příkladem toho, jak lehce se dokáže vyostřit situace, kdy jsou v jedné místnosti dvě dost odlišné skupiny lidí. Chvíli jsem pak uvažoval, co jsme mohli udělat líp, abysme se tomu vyhnuli, a pár věcí mě napadlo, ale hlavní důvod nejspíš byla tamější (nebo naše?) alienace, tedy výrazná odlišnost našeho zájezdu a místních borců. Někdy by stačilo vytáhnout hlavu z prdele a promnout si oči a to neplatí jen pro Spálov, ale v podstatě pro nás všechny. Je úplně jedno, jestli je člověk v zahraničí, na vesnické tancovačce, nebo před dveřma klubu plného lidí, kteří ho nutí cítit se dobře kvůli tomu, co umí, ví nebo co dělá.
V Planu B jsem byl naposledy na první svátek vánoční na koncert Kidney Trauma. Bylo skoro plno, chlastalo se (mimochodem jsem nikdy nikoho neviděl během deseti minut vypít tolik Jamesonů jako David Mohyla), tancovalo na Billyho Joela a sekery se vršily jedna na druhou, stejně jako piva v žaludku. Když jsem kvůli vzduchu šel chcát ven, všechno se už trochu mlžilo a ani mi nedošlo, že se ušklíbám něčemu, co si říkali dva procházející týpci. Nemám ponětí, co to bylo a proč jsem se smál, třeba ani nešlo o nikoho, komu byste se za normálních okolností vysmáli. Každopádně jsem jednu dostal, až jsem si sedl. Vrátil jsem se dovnitř, nikomu nic neřekl a objednal si další pivo.
