Na hranici Svaté země
„Pane Vutuci, můžete jít se mnou?“ „Ano,“ odpovídám ženě z pohraniční hlídky. Posadí mě do řady s dalšími lidmi, většina vypadá, že pochází z arabských zemí. Divná parta, ale jak zpívá Jim Morisson „people are strange when you’re a stranger“. Otevírám knihu, abych aspoň v duchu unikl z téhle situace, ale brzy jsem vyrušen křikem. Je to nepříjemně intenzivní. Snažím se schovat mezi slova knihy, ale nedokážu se soustředit. Mladý muž vysloví moje jméno. Pár kroků od něj stojí další člověk, později jsem se dozvěděl, co má na práci – je to něco jako záznamník vašich reakcí, snaží se vás odhadnout. Vcházíme do haly s různými malými místnostmi, „záznamník“ je pořád za námi a posílá mě do poslední z nich. Je mi divně.
Jedeme na skejtovou misi do Palestiny. Chci poznat tuhle část světa, chystám se na to už léta. Do Izraele jezdí v posledních letech spousta skejtových týmů. Teplé suché zimy, opalování a suvenýry z méně známých a okoukaných končin. “Jsi muslim? Proč máš vousy?” křičí na mě policista. Agresivně a nahlas. Vzpomínám na dětství. Narodil jsem se v země uprostřed zkurvené náboženské občanské válce. Ortodoxní otec a katolická matka, traumata, která z toho plynou, si můžete odvodit. Ztrácím půdu pod nohama. “Proč jsi tady? Koho tu znáš? Kdes je potkal? Ukaž jejich profily na sociálních sítích! Byls někdy ve vězení? Proč mi lžeš?” Výslech je tak intenzivní, až přemýšlím, jestli mě opravdu nezatknou. “Nelži mi, nelži!” Atmosféra se naštěstí trochu uklidňuje, vyvádí mě z výslechové místnosti a usazují zpět na lavici. Co to bylo? Můžu ještě za svými přáteli? Co se stane? Nemám z toho dobrý pocit a zároveň začínám být naštvaný
Postupně mě vyslýchají čtyři různí lidé v různých částech budovy. Ubíhá hodina, za ní další. Pomalu začínám chápat, o co tu jde. Opět zazní moje jméno. Tentokrát hodný polda. Dalších 30 minut výslechu v němčině a já dostávám své doklady zpět. Pochopili, že skutečně jedu na skejt. Parta nejrůznějších lidí ze všech koutů světa jede objevovat nové spoty a překonávat výzvy, asi to zní zvláštně pro někoho zvenku. Potkávat kamarády kamarádů, poznávat cizí lidi, být na chvíli zase člověkem. Omlouvá se mi za všechno před tím, přiznává, že mě zastavili kvůli plnovousu. Tvrdí, že ho zajímá skateboarding a různě se vyptává. Pak obrací téma na politiku: “Víš, že zítra je v Izraeli velký den?” Už zase. Čekám další kolo otázek na politiku, dětství, vyrůstání bez rodičů, smrt všude okolo… Ne, nechci tohle znova a odpovídám, co chce slyšet: “O zítřejších volbách vím a doufám, že to náš výlet nijak neohrozí.” Hodný polda se mi snaží vysvětlit, že zítřek může změnit historii země, která by tak přišla o kus půdy, ale získala věčnou svobodu. Kurva, co mám dělat? Snažím se nedát najevo žádný politický názor, dostal jsem dost varování od lidí, kteří na izraelské hranici zůstali. Hovor se stáčí na moji práci a policista se snaží všechnu šikanu předtím překroutit v přátelské poplácání po ramenou. Loučí se se mnou s varováním, že doufá, že tu po mně nebudou muset čistit zdi. Skoro 35 let mého života bylo právě vtěsnáno do dvouhodinového výslechu. Dobrý začátek tripu.
Pořád není jasné, kde budeme spát. Měli jsme se ukázat ve skateshopu a domluvit se, ale nic nevychází, jak má. Náš kontakt Itmar byl před pár dny na operaci a nemohl přijít. Laurence Keefe přiletěl už ráno, ale měl problémy s letenkou, nakonec musel koupit novou za dvojnásobnou cenu a všechno zakončil tříhodinovým výslechem na letišti. Nich Kunz je pořád na cestě ze San Franciska. První noc trávíme v hostelu a začínáme se poznávat. Někoho znám z dřívějška, někoho znám přes kamarády, někoho vůbec. Původní myšlenkou bylo dát dohromady mezinárodní tým skejtrů a objevovat místa, kde zatím moc lidí neskejtovalo. Chtěli jsme hodně pestrou a univerzální partu schopnou zajezdit všude – univerzální vojáky připravené objevovat.
Ráno přišel náš kontakt Maoz – básník, umělec a otevřený člověk, pro někoho možná podivín. Od první chvíle bylo jasné, že budeme přáteli. Začalo to společným hledáním spotů v zemi rozjitřené z voleb. V malém přetíženém autě jedeme z Tel Avivu do města Haifa, pak pokračujeme do Jeruzaléma a k Mrtvému moři. Izrael není moc velká země a všichni se na skejtové scéně znají. Každé město má svou zvláštní atmosféru, je v tom něco kouzelného. Ze session na spotu se plynule přesouváme na party a z party na noční downhilly. Přespáváme u člověka jménem Michael (v jeho podání to zní spíš Mikel) ve zvláštním pokoji připomínajícím garáž o pár metrech čtverečních. Dřív tu prý bydlely ruské speciální jednotky. Ošetřuju si krvavou ruku, kterou jsem si odřel při downhillu v Haifě. Když to Michael vidí, ukáže mi svoje zranění břicha z rusko-afghánské války. Živí se mytím oken a i když má sám málo a občas vybírá kontejnery kvůli jídlu, dělá pro nás první poslední.
Ráno Michael odchází do práce a já s Laurancem stojíme na ulici. V hlavě máme nejasný mix výjevů z neznámého města smíchaný s mlhavým oparem z alkoholu. Zkoušíme trefit směr a najít cestu ke zbytku party. Jedeme a za chvíli zastavujeme na velké ulici, uprostřed které stojí bojový letoun. Jsem rád, že nejsem na psychedelicích, nevím jak bych tenhle obraz zpracoval. Jak poznávám místní lidi a zdejší život víc do hloubky, vidím v nové generaci zvláštní strach a touhu odstěhovat se ze země a začít nový život jinde.
Od začátku tripu chceme navštívit i Ramalláh v Palestině. Harry, anglický stavitel skateparků žijící v Betlémě, mi vyprávěl o rizicích únosu i o možných nepříjemnostech s JAMAM (speciální izraelské policejní komando pro pohraniční oblast). Snažili jsme se na to nemyslet, ale někde v nás strach byl. Zeď nebyla jen fyzická. Nazírání na ostatní očima náboženských předsudků tu měli lidé hluboko pod kůží. My jsme ale zbaveni stereotypního myšlení pokračovali, objevovali a užívali si to nejlepší z obou kultur.
V okně autobusu je díra od kulky. Nich vtipkuje, že střela nikdy nezasáhne stejné místo dvakrát.
Sehnali jsme jízdenky do Palestiny. Nechali jsme auto na parkovišti a opustili centrum Jeruzaléma skze ulici plnou drahých butiků a kaváren. Přes Damašskou bránu jsme se dostali na autobusovou zastávku. Po chvilce hledání nacházíme bus a míříme automaticky do zadní řady. To nám asi zůstalo už ještě ze základní školy. Sedím u okna a doufám, že se mi povede vyfotit některé politické grafitti na zdi. V okně je díra od kulky. Nich vtipkuje, že střela nikdy nezasáhne stejné místo dvakrát. Autobus se plní a vyrážíme. Každého zajímá, odkud jsme, proč tam jedeme, co si o Palestině myslíme a na čí jsme straně. Pomalu míjíme známou zeď a projíždíme checkpointy. Zeď je tady čistá, nepokreslená. Čistá síla betonu. Vstupem do Palestiny se všechno úplně mění. Procházíme kontrolou na největším chechpointu – oproti bráně do Izraele je to bez potíží. Snažím se tenhle moment napětí na hranici zdokumentovat. Máme se s Harrym potkat na lokálním spotu v poledne, nemá telefon, připadá mi to neuvěřitelné – tak jsme si zvykli na informační technologie. Ale funguje to. Hned začínáme jezdit, zkoušíme zídky a super kluzký povrch. Lokálové nás zpovídají. Nich říká, že je to tu jako v Kalifornii v 60. letech, stejné nadšení jako v době, než to všechno naplno začalo. Nasáváme atmosféru. Je tu velký trh, všude čaj, čerstvé džusy, sladkosti a organizovaný chaos, ve kterém nikomu nevadí naše skejtování mezi auty. Jediné pravidlo je respektovat proud a tempo života. Všichni nám dávají najevo, že mají z naší návštěvy radost. Není pro ně lehké dostat se ven z izolace všech kontrol, checkpointů a povolení. Rádi poznávají kulturu a život venku. Pár dětem věnujeme skejty, je mi líto, že mě nenapadlo jich vzít víc. Harry nás bere do minirampy, která je za místním centrem mládeže. Harry byl jedním z lidí za projektem 7 Hills (pozn. redakce – velký článek dokumentující stavbu najdete v Crooku #3) a pomáhal stavět parky v rozvojových zemích.
Nich Kunz to zabíjí v rampě, ale za chvíli uvolní místo dětem, které mají rampu dobře najetou. Jezdí sem a tam všechny najednou. V tuhle chvíli jsou všechny politické a náboženské předsudky pryč, jenom čistá radost a adrenalin. Tma se blíží a musíme na jeden z posledních autobusů zpátky do Jeruzaléma. Stihneme ještě poslední rychlou session na hlavním náměstí spolu s pár skejtrama z Michiganu, kteří přijeli do Palestiny pomáhat dětem. Ze skateboardingu je teď humanitární činnost, stal se z něj jedinečný nástroj jak pomáhat zlepšovat svět kolem nás. Dřív používali skateboarding křesťanští misionáři, v poslední době si hledá cestu i do muslimského světa. Na cestu zpátky potřebujeme dvě jízdenky, jednu k chechpointu, druhou do Jeruzaléma. Čekám na další náročné kontroly a rozhovory, ale naštěstí se tomu tentokrát vyhýbáme.
Přijíždíme vyčerpaní, ale falafel u Damašské brány nám dodává energii. Večeříme pod hvězdnou oblohou a palmami. Od chvíle, co jsem vystoupil z autobusu, mám ale pocit, že mi něco chybí. Několikrát prohledávám batoh a kapsy a nenacházím svůj pas. Před očima mi probleskne příběh jako z těch starých politických thrillerů, kdy někdo zneužije cizí pas a nevinný člověk končí ve vězení. Vracím se na autobusovou zastávku zkusit ho najít. Všude je zavřeno, nikde nikdo. Zkouším jít na policejní stanici, budova je odemčená, ale vypadá prázdně. Vcházím dovnitř a v místnosti jsou jen opuštěné stoly, židle a obrazovky se záznamem autobusů pendlujících mezi Jeruzalémem a Ramalláhem. Kde jsou lidi? Začínám se potit. Zvenku se ozývá hlas. Mluví anglicky, to je dobrá zpráva. A taky jsem v kancelářích autobusové stanice a ne na policejní stanici. Druhá dobrá zpráva. Začíná to vypadat lépe. Zkouší najít můj autobus, ten je ale zpět v Ramalláhu. Objeví se jeho kolega, který volá řidiči na soukromé číslo. Jediné, co rozumím z rozhovoru, je “Germany” a smích. “Ok, situace je taková, že řidič našel váš pas. Počkejte hodinu a přiveze vám ho,” odpovídá s úsměvem. Tohle dopadne dobře, říkám si v duchu.
