Pushing Boarders
Skejtový závody. Skejtová party. Skejtová škola. Známe. Ale skejtová konference? Celkem nečekaný slovní spojení.
Rostoucí zájem o skateboarding lidí z rozmanitejch akademickejch oborů a boom neziskovek používajících skejt jako prostředek humanitární pomoci nicméně vedl k tomu, že se zkraje roku dalo dohromady několik iniciativ a o několik měsíců později se konala akce s tímhle překvapivým podtitulem – skejtová konference. A nebyla to rozhodně žádná marginální záležitost pro pár skate-nerdů. Třídenní akce Pushing Boarders, za kterou stáli lidi z Long Live Southbank, SkatePal a Re-verb Skateboarding, se odehrála na dvou místech v Londýně, jednak v House of Vans, jednak na Bartlett School of Architecture a zúčastnily se jí stovky lidí z různejch zemí světa. Českou repre tvořili skejt-architekti Martin „Jouda“ Hrouda, Jiří „Kolinec“ Kotal, londýnskej resident Jan „Ryba“ Rybák a já. Kromě lidí z UK, USA a Skandinávie jsme tu potkali i partu ze Slovinska, jednoho Poláka a týpka z Vídně. Bylo skvělý vidět, že hlavně díky chytrýmu promu na britským Freeskatemagu nebo americkým Jenkemu upoutala akce pozornost lidí i ze střední Evropy, který se sem následně vypravili.
Už ze složení organizační crew je patrný, jaký byly hlavní témata panelových diskuzí na konferenci. Re-Verb je nově vzniknuvší parta akademiků/skaterů kladoucí si za cíl spojovat lidi, který píšou o skateboardingu a dívaj se na něj prizmatem různejch vědních oborů, od antropologie po teorii architektury. Vzhledem k tématu svý dizertačky – skateboarding v arabskejchch zemích, do týhle škatulky zapadám, což byl hlavní důvod, proč jsem hned po zveřejnění lajnapu konference sypal do nákupního košíku letenky přes kanál. Činnost skupiny Re-Verb ilustrovaly hlavně sobotní panelový debaty. Diskutovalo se tu o historii odbornýho psaní o skateboardingu nebo o výzvách, který takový psaní přináší. Tady mluvili třeba historik umění Ted Barrow, Paul Connor z hongkongský univerzity, antropolog Dwayne Dixon, jeden ze zakladatelů Re-Verb, Sander Holsgens nebo Kyle Beachy. Ten nedávno upoutal pozornost článkem ostře kritizujícím Jasona Jesseeho, „legendu“ z týmu Santa Cruz, za jeho xenofobní projevy a stejně tak sytém umožňující člověku s podobnejma názorama zaujímat vysokej status ve světě profi skateboardingu.
Dál tu byl třeba Iain Borden, týpek, kterej jezdí na skejtu od roku 1976, učí architekturu na Bartlett School of Architecture a analyzuje roli skateboardingu ve veřejným prostoru za použití teorií filozofa Henriho Lefebvra. Je vtipný, že zrovna Iain byl první člověk, kterýho jsem potkal po příjezdu na londýnskej Southbank, kam jsem směřoval hned po příletu. Zcenil jsem mu jeho knížky, dozvěděl se, že South bank byl dřív víc ghetto a znovu si uvědomil, že potkávat svý vzory je skvělej pocit.
Další část sobotního programu se věnovala hlavně otázkám role různejch minorit ve skateboardingu. Karl Watson mluvil o tom, jaký to je být Afro-američanem ve skejtový kultuře. Asi nejradikálnější panel celý konference řešil queer identitu ve skateboardingu, která hlavně po coming-outu Briana Andersona konečně přestává bejt tabu. Poslední diskuze byla zaměřená na ženskej skateboarding a účastnila se jí mj. Elissa Steamer. Řešilo se třeba to, jaký je pro holku vstoupit do chlápkama ovládanýho světa skateboardingu nebo jestli je správnou cestou k podpoře holčičího skateboardingu pořádání all-female skejtovejch sessions. Touhle nesmírně zajímavou debatou, kde se akademickej přístup symbioticky prolínal s myšlenkama opřenejma o léta strávený na street spotech, skončil sobotní přednáškovej program. Dav účastníku následně vylezl na chodník před školu a spustila se několikahodinová pivní/skejtová sesh jak na prachatickým summer campu. Tady jsem si uvědomil, že Pushing Boarders je dokonalý prolnutí dvou věcí, který mě bavěj. Intelektualismu a erudovanýho myšlení na jedný straně a tradiční skejtový spontaneity a divokosti na straně druhý. Byl jsem dojatej a říkal si, že to je možná nejlepší skejtovej event, na kterým jsem kdy byl.
Nedělní program v House of Vans korespondoval s činností dalších dvou organizátorů, Skatepal a Long Live Southbank (LLSB). LLSB je občanská iniciativa, který se podařilo zabránit zbourání legendárního spotu Southbank a zachránit tak důležitou subkulturní památku. Stewart, týpek z LLSB, kterej se mě ujal hned po příjezdu do Londýna, vedl v neděli diskusi na téma skate-friendly city. Tý se účastnili třeba Ocean Howell, profesor architektury a bejvalej pro za Birdhouse, Alexis Sablone, která kromě toho, že umí hezčí kickflip fs grind než David Gonzalez, má ve svým CVku titul z architektury z prestižní MIT. Dál tu byl třeba Gustav Eden, kterej zase působí na radnici v Malmö jako skejtovej konzultant (taková funkce fakt existuje).
Další z organizátorů, SkatePal, je neziskovka působící v Palestině, kde postavila tři skateparky a posledních několik let sem posílá dobrovolníky za účelem fellení a skejtování s místníma dětma. Vzhledem k tomu, že jsem se jejich programu na Západním břehu sám zúčastnil, bylo pro mě setkání se zakladatelema Skatepalu, Charliem Davisem a Theo Kirshem, srdcovou záležitostí. Právě Charlie byl jedním z účastníku panelu, kterej mě zajímal možná ze všech nejvíc a týkal se činnosti skejtovejch neziskovek v rozvojovejch zemích. Diskuzi moderovali Will a Ruby z nový organizace Free Movement, který skejtujou se syrskejma uprchlíkama v Aténách. Hostama byli kromě Cahrlieho ze Skatepalu ještě Tobias Egelkamp ze Skate-Aid, Arne Hillerns z Make Life Skate Life a hlavní stár, Oliver Pecovich, kterej se svým projektem Skateistan v roce 2007 vlnu neziskovek nastartoval. Během jejich diskuze zaznělo několik skvělejch myšlenek, ale co mě nejvíc fascinovalo, byla podobnost životních příběhů zakladatelů skejt neziskovek. Oliver, Charlie i Arne byli skejťáci, který desku tahali všude po světě. Jejich spontánní sessions s místníma, během kterejch si uvědomili, že skejt dokáže skvěle sbližovat lidi, byly základem pro vznik neziskovek, který dneska získávaj mezinárodní popularitu, a jejich impakt jim můžou závidět velký rozvojový organizace. Slyšet Olivera Percoviche vyprávět o tom, jak si poprvé uvědomil, že skejt může pomoct afghánskejm holkám získat volnost ducha a důstojnější místo ve společnosti, Arneho o tom, jak s kámošema usilovně hledali v Indii partu skejťáků, aby jim pak pomohli postavit první skatepark nebo Charlieho o tom, jak poprvé půjčoval skejt vyjevenejm palestinskejm dětem na náměstí v Ramalláhu, bylo dechberoucí.
Tenhle text by klidně mohl mít dvacet stránek a stejně bych se nedostal ke všem klíčovejm myšlenkám, který na Pushing Boarders zazněly. Skejt dávno není jen nonkonformní subkultura, je všude a ubírá se různejma směrama, třeba na letní olympiádu, což vyvolává mezi skaterama kontroverzní reakce. Je skvělý vidět, že paralelně s touhle institucionalizací skateboardingu se rozvíjí trend angažovanýho skejtovýho intelektuálství, jehož bylo Pushing Boarders manifestací. Boj za maximální otevřenost skateboardingu různejm menšinám, jeho chytrý využití k oživení veřejnýho prostoru nebo spojení s charitativní činností v míň privilegovaných komunitách na různejch místech planety, jsou aspekty, který Pushing Boarders posunula blíž ke středu zornýho pole skejtový veřejnosti. Díky za to, organizátoři, doufám, že příští rok na viděnou.
