Kafe taky nechutná každej den stejně. O zinech s Petrem Hlaváčkem.

V době, kdy je všechno jednodušší vyvěsit na internet, tiskneš ziny s fotkama. Proč?
Publikovat něco na internetu a vytisknout to – dostat to do „reálnýho“ světa – jsou dvě rozdílný záležitosti. Stejná věc může znamenat něco jinýho na internetu a na papíře. Máš pravdu, že co se týče procesu, může bejt jednodušší to vyvěsit na internet, ale taky nemusí. Je to čistě formalita. Záleží na tom, co komu sedí víc. Pro mě je to v procesu například o dva kroky rychlejší. Na internetu jako bys ten .jpeg vystřelil do bezbřehýho vesmíru. Tištěná publikace je pro mě v naprostý většině ideálním nositelem sdělení, který chci předat. Je to pro mě nální část celýho procesu nebo života fotky jako takový (nepočítám následnou distribuci). Když edituju, potřebuju si fotky většinou vytisknout, mít je rozložený před sebou. Stejně tak to můžu dělat v počítači, tam se u toho ovšem dost často ztratím. Mnohem efektivnější je pro mě pracovat s věcma rukama. Rozložit je před sebe a koukat na ně. Publikace má taky skvělou výhodu v tom, že s ní můžeš mávat kolem sebe a křičet: „To jsem já!“ Může tě někdo kontaktovat, třeba bude chtít, abys mu ji poslal poštou. Vůbec nejlepší je si s někým svoji knížku, zin nebo print vyměnit a popovídat si o tom mezi čtyřma očima. Je jasný, že všechno, co tady popisuju, se může dít i na internetu, ale tisk je pro mě pořád největší satisfakcí ve vnímání toho, co dělám. Mam pocit, že se to počítá. Internet používám spíš jako infocentrum. Schválně, zkoušel jsi někdy dávat mentos do kokakoly, nebo jsi se prostě jenom podíval na Youtube? Občas je dobrý si věci vyzkoušet na vlastní kůži.

Na internetu by ty fotky vidělo větší publikum, ne? Ziny děláš v malých nákladech, mnohdy jenom kvůli jedný akci vytiskneš třeba jediný kus.
Většinou když něco udělám, tak o tom dám vědět na netu. K někomu se to dostane, k někomu třeba ne. Kdo se k tomu dostat chce, cestu si najde. Můj statement je to udělat a dát k dispozici. Položit třeba otázku. Jestli někdo odpoví tím, že si to koupí, je na něm. To, co dělám, dělám čistě pro sebe. Jestli se libí někomu dalšímu, jestli chytne „vibe“, je jenom skvělý a nemůžu z toho nemít radost. Pokaždý když dělám zin nebo knížku, chci ji držet v ruce a mít z ní dobrej pocit. Když to netrefím, neváhám to vyhodit a udělat znova. Máš pravdu, že někdy udělám třeba jenom deset kusů, někdy dvacet, někdy třeba jenom jeden pro konkrétního člověka. Nezajímá mě superdrahá publikace na designovým papíře s netradiční vazbou, která ve finále postrádá obsah. Rozplývat se nad kvalitou provedení a potom ji jen tak prolítnout, protože vlastně není důvod zkoumat obsah, je nesmysl. Navíc si takovou publikaci nemůže každej dovolit. U zinů za pade je to něco jinýho, navíc to není masovka. Nedělám to kvůli penězům. Nepotřebuju, aby to vydělávalo, a když tak jenom na sebe. Aby se zaplatil náklad, popřípadě zbylo něco na další věc. To je ideál. Aby se to drželo v chodu. Kdybych to bral ze strany nancí a jel to jako komerční projekt, byl bych závislej na ostatních lidech, po kterejch bych tak chtěl, aby mi platili nájem. Asi bych si třeba Facebook udělal. Jenže tohle já nesleduju. Chci bejt závislej jenom na myšlenkách a nápadech. To myslím i obecně. Nedovedu si představit, že to někomu nutím. Bych taky mohl chodit po ulici a zastavovat kolemjdoucí a říkat jim, kdo jsem a co dělám, že po nich chci peníze. Ne, charita nebude.

Kdy jsi udělal první zin?
Pár kámošů v Hradci fotilo, tak jsme se rozhodli, že uděláme společnej zin. Koupil jsem si kvůli tomu i stroj. Totální inkoustový šílenství! Jmenovalo se to Repetitivní beaty. To se psal rok 2008. Souběžně s tím jsem udělal svůj první solo zin složenej z fotek z vejletu do Číny. Všechny výtisky jsem následně ztratil na koncertu někde na Miladě a teď jsem po letech udělal druhou várku, která je k mání skrz sestsedmsedmsest.tumblr.com. (pozn. Křiváka – Petrův zinovej label)

Co je pro tebe podnět udělat TO? Kde hledáš téma?
Někdy vyvolám „fotky z vejletu“, někdy zas deset fotek trička a někdy udělám soubor fotek, jejichž interpretace je volnější a záleží víc na divákovi, jak s nimi naloží. Nekladu si žádný pravidla. Jednou jsem dělal výstavu a vytiskl k ní asi 50 fotek a koláží na A3 papíry. Ten štos papíru jsem provizorně sepnul binderem na straně, aby se s ním dalo líp manipulovat po bytě. Jak to mám v ruce, tak tím listuju a najednou bang! Druhej den jsem to svázal a pojmenoval „History Feed“, kde spojnicí mezi fotkama jsem byl snad jenom já jako jejich tvůrce. Dalo mi to přesně tu svobodu, kterou jsem v tu chvíli potřeboval a teď jsem udělal „History Feed 2“ s podobným konceptem. Baví mě věci uvést do pohybu a pak je pozorovat. Když si žijou svým vlastním životem, je to skvělý. Povětšinou netvořím ucelený sety. Nit, která spojuje jednotlivý fotky, se může linout kdekoliv.

Někdy děláš zin z koncertu nebo turné, nikdy se ale nesoustředíš na to, co by si pod „koncertem“ nebo „turné“ člověk představil.
Dělám to, co mi je nejblíž, na co si můžu šáhnout a před čím můžu stát s čistým svědomím. Taky se při tom chci cejtit dobře. Fotit koncerty mě nijak zvlášť nebaví. Poznámku si často ale udělám, to jo. Na turné nebo koncertě se neděje nic zvláštního, tak jdeš ven, kouknout se, jak to tam vypadá. Bloumáš ulicema, nevíš, kam jdeš. To, co ti přijde zajimavý, vyfotíš. Pak tě to začne bavit a sleduješ nějakej vzorec. Baví tě to dělat v tu chvíli. No a potom to vyvoláš a naskenuješ. Pořád tě to baví, dává to smysl. To je asi to nejlepší, co se může stát. Fotit a potom na to koukat není vždycky to samý. Někdy to vyvoláš, zkontroluješ a nechce se ti to ani skenovat. To kafe taky nechutná každej den stejně.

Můžeš popsat svůj proces tvorby?
Někdy se to stane rychle. Jako se zinem z koncertu Zomes v pražským Rubínu. Při koncertu jsem vyfotil asi deset fotek a druhej den je nasázel, vytiskl, nakopíroval, přehnul, sešil, oříznul, popsal a odnesl do Rekomanda. Povětšinou mi ovšem trvá dost dlouho dát něco dohromady. Při editování se často ztrácím a rozdělávám další a další verze, až je to neúnosný a musím jít spát nebo na pivo. Nefotím nic s tím, že to pak jistojistě budu publikovat. Focení u mě tak nějak vyplývá z toho, do čeho se namočím a co se kolem mě děje. Když fotku vytiskneš a můžeš se na ni koukat, je to dobrý. Když ji dáš na zeď a sundáš ji třeba až po třech dnech, je to v pohodě. Když ti tam vydrží dýl, tak je to super. Totální úlet je, když někdo chce mít tvoji fotku doma. No a ty tam k nim přijdeš a nemáš nutkání ji sundat, ale cejtíš se tam s ní dobře. To je totální nářez. Už jakoby není tvoje, ale žije si svým vlastním životem. Jako když rozpohybuješ Newtonovy kuličky. V tom zinu chci povětšinou mít fotky, který můžou žít svým životem. Stanou se z nich samostatný objekty, který obstojí v různejch prostředích. Můžou pak bejt malý, velký, barevný, černobílý, fotokopie nebo drahej tisk, na zdi, jako pohledy, třeba v časopise nebo právě zinu. Někdy mě tohle editování dohání k šílenství, že si říkám: „Vytisknu úplně všechny fotky, co jsem vyfotil, a dám je do telefonního seznamu bez jakýhokoli dělení na dobrý/špatný.“ Nemam chuť je soudit. Musíš se prostě rozhodnout a jít s tím. Pak přijdou na řadu formální záležitosti. Jakej ta věc bude mít formát, kolik fotek dát na dvoustránku, jestli přes celý nebo s okrajema, jaká bude vazba a tak dále. Vždycky se snažím, aby tyhle formality nezastiňovaly obsah. „Hele to sou černý svorky, jo?“ někdo říká a já: „Cože? Svorky? Černý? Já nevim. Svorky viď. Proč? Držej ne? A co si myslíš o těch fotkách vůbec, bavěj tě?“ Nejsem fetišista. Poslední dobou volím úplně nejjednodušší formy zinů nebo knížek, jenom pár spojenejch listů. Měl jsem nedávno v ruce překopírovaný knížky Marka Borthwicka, který on sám rozmnožil, protože originály jsou dávno rozebraný nebo stojej horentní sumy v dražbách. Udělal ty věci zkrátka znova dostupný a pro všechny. Vypadá to fantasticky. Tisknu všechno v Xcopy na Andělu, a tam to taky kopíruju na tonerový kopírce, co tam mají. Hodně jsem toho taky udělal v Copy General na samoobslužný kopírce, do který jsem si mohl dávat svoje papíry. Pracoval tam kámoš a dával mi slevu. Zlatý časy. Teď už tam mají jenom dobrou sešívačku. Kvalita na tonerovejch kopírkách je přesně taková, jaká je. Vyhovuje mi a líbí se mi. Myslím, že to takhle budu dělat už furt. Je skvělý, že si to můžeš poladit podle toho, jak potřebuješ. Celej proces výroby zmákneš za jedinej den. Když jsem si někde nechával něco tisknout, tak to byly strašný nervy a dopadlo to strašně. Já za to zaplatil peníze a pak to vyhodil. Když dělám něco pro jiný lidi, tak to řeším trochu víc, pravda. Docela dobrý zkušenosti mam s Risographem. Něco jsem dělal v pasáži za Komedií. Dopadlo to fantasticky. Budu teď taky řešit ofset, tak sem zvědavěj. Nejspíš v pankrácký věznici.

Skrýváš se před světem?
Nemyslím, že bych se nějak skrejval. Lidí, který o tom nevěděj, nelituju. Myslíš, že bych měl? S tou přízní je to tak, že je často úplně jedno, co a jak děláš a jaký to má kvality. Záleží hodně na tom, jakej seš člověk, jaký máš tričko a kolik kolem sebe seš schopnej nahromadit lidí. O ty věci jako takový, mam pocit, mnohdy ani moc nejde. Možná je to škoda, možná ne. Asi jak se to vezme. A jak se to vezme? Hodně mě potěší, když si něco koupí člověk úplně z druhýho konce světa, kterýho vůbec neznám. Nebo někdo tady, koho vůbec neznám. Jak se k tomu dostali? V tom případě jde nejspíš o ty věci a to je paráda.

Text: Miloš Hroch