Křivák #2: Fízlovství, VHS nostalgie a vymítání ďábla
Není to tak dlouho, co jsme v Lese zapálili oheň a první tištěnej zin. Všechno to je schovaný v dýmu a mlze. Není to jenom kocovinou, ale taky nepopsatelnou euforií. Čistý nadšení, i od lidí, se kterejma jsme se nikdy neviděli a chtějí nám pomáhat šířit křiváctví kanálama (třeba ne tak typickejma pro dnešní tok informací). Už tohle úterý, teda 30. září, taháme ze skříně kožený bundy a míříme do Café v Lese pokřtít druhý číslo. Konspirace se plíží i do tvýho města. Tady je první listování Křivákem #2.
Denně nás internet zahlcuje desítkama skejtovejch videí, nejsme schopný to všechno vstřebat. Útěchu hledáme ve fyzickým médiu, sháníme undergroundový videa na discích nebo kazetách, protože je mnohdy ani na síti nenajdeme. Proto jsme se v druhým čísle zaměřili na nezávislou scénu skejtovejch videí, která je pro nás vakcínou na digitální dobu globalizovanýho skateboardingu – udělali jsme třeba rozhovor s irským filmařem Philem Evansem nebo detroitským kameramanem Jimem Tumeym. Dny VHS rituálu nejsou sečtený!
Podobně se proti digitalizaci vnímání hudby brání minoritní kazetový labely jako Not Not Fun, Burger Records nebo Tesla Tapes, kde mimo jiný vydal pásku i českej experimentální elektronickej projekt Lightning Glove. „Menší kazetový labely (bez nutnosti velkejch investic) slouží jako skutečný hledači novejch zvuků dneška – a nikdo se skutečným zájmem o moderní hudbu a její aktuální vývoj by jejich relevanci neměl podceňovat,“ píše Honza Tomáš ve svým článku Podivnej magnetismus undergroundu.
Křivák Sergej Vutuc se zas odvážil vstoupit do Zóny post-katastrofální Fukušimy. V duchu estetiky tarkovskýho Stalkera a svýho vlastního rukopisu tam zaznamenal, co viděl, a vyzpovídal několik místních skejťáků. „Kvůli radiaci tady nikdo nezemřel. Víc lidí spáchalo sebevraždu potom, co byli přinuceni opustit své domovy,“ říká Laurence Keefe, kterej se jako jeden z vyslanců projektu Visual Travelling přestěhoval do Japonska.
Nevyslovená temnota (fakt) se nevytrácí ani ve zpovědi havířovskýho Honzy Keslera aka Jezuse, kterej uvěřil, že spasí svět skejtovou archou na Dukle, ale jednou v noci ve sklepeních zmíněnýho kulturního domu potkal ďábla. Neříkal mu hezký věci po celou dobu, co byl v sanatoriu. „Jednou v noci, když jsem nemohl spát a skejtoval, tak kombo, ze kterého jsem si pouštěl hudbu, začalo divně chrčet, trvalo to asi půl hodiny a byl to čím dál tím hnusnější zvuk,“ popisuje, jak to všechno začalo.
Udělali jsme taky rozhovor s Remek, jejichž texty pro nás vlastně byly dost velkou inspirací – třeba Malý kousky svobody vymezujou území, ve kterým se snažíme fungovat v rámci skejtový scény, na okraji, bez limonád a velkejch závodů s „tučným“ prize money (jestli to zní jako klišé, je nám to fuk). „Špatný zvuk, ale ne náhodou. Angažovanost, ale ne křečovitá. Nekompromisní DIY přístup, ale ne bezúčelový. Jestli je pozitivní deviace v punku někdy jen ironií osudu – Remek mají vlastní scénu a ta se jmenuje nadhled,“ píše hned na úvod Vlk a věřte, že Remek mají po deseti letech hraní za cesťáky pořád co říct.
Ve článku Obrazy ke zničení se Petr Bláha rozepsal o pionýrech skejtový grafiky. Subjektivně shrnul několik vybraných umělců – od průkopníků jako Jim Phillipse až po novou temnou vlnu Bena Hortona se Slave nebo Jacoba Ovgrena a Polar. Možná tak zjistíte, kdo stojí za designama, který ničíte slidy nebo které vám jen tak visí doma na zdi.
Dál nechybí Líťův kanalizační sloupek, Černá ovce Ondra Filípek, retro článek o průkopnících indie kytarovek Hüsker Dü ( hardcoreu ukázali, že punk a melodie nejsou protikladný pojmy) nebo Vlkova poslední dvojstrana + zadní obálka nenávisti o fízlovství. Přijďte se na křest přesvědčit sami.
