8 milimetrů široká perspektiva Philipa Evanse
Phil Evans, filmař původem z Irska, vždycky kašlal na trendy, chtěl točit podle sebe. Taky se nikdy tolik nezajímal o triky, ale objektivem spíš zachycoval jedinečnou atmosféru skateboardingu. Na estetice analogovejch filmů si vybudoval osobitej styl. Jeho prvním významnějším počinem byl dokumentární snímek Format Perspective o šesti skejtovejch fotografech evropský scény. Před víc než rokem se odstěhoval do švédskýho města Malmö, o jehož skejtový komunitě natočil dokument Coping Mechanism. Teď pracuje na projektu o tamní partě holek jezdících na skejtu. A údajně má Phil taky v rukávu protijed na moderní dobu.
Před sobotním sezením Klubu náročného křiváka ke Dni pro Kliniku v Kavárně Liberál jsme se rozhodli překlopit na web rozhovor z druhýho čísla s filmařem Philem Evansem, který stojí za právě za dokumentem Format Perspective.
Jak ses dostal ke skejtu?
Bylo mi, myslím, patnáct – začal jsem docela pozdě. Viděl jsem u nás v ulici skejtovat nějaký kluky a strašně se mi to líbilo. Nemohl jsem na to přestat myslet. Vyměnil jsem se sousedem falešnou kytaru Fender za prkno. Pamatuju si, že to byl model Jeffa Hedgese od Santa Cruz, Rat Bones kolečka Powell-Peralta a jeden Indy truck a druhej Gullwing… od tý doby jsem skejtem posedlej!
Kdy tě to začalo táhnout k točení?
Mohlo to bejt kolem roku 2002 nebo 2003, kdy jsem si koupil Hi8 kameru. Točil jsem sám sebe (trapný, vím), protože nikdo kolem ve městě, kde jsem vyrůstal, nejezdil. Po tom, co jsem se odstěhoval, jsem potkal další skejtry a začali jsme točit spolu. Klíčovej moment pro mě bylo vidět záběry společně s hudbou. Pak jsem dostal mini DV kameru s rybím okem a natočil jsem video s názvem True Guys s pár kámošema z Dublinu a Bray, kterejm to fakt šlo – recenzi otiskli v britským časáku Sidewalk, to mě dost nakoplo. Mini DV jsem vyměnil za VX 1000 s prvotřídním okem, udělal jsem pár videí a pak mi moje holka koupila Super 8 kameru – záběry vypadaly přesně tak, jak jsem si v hlavě vždycky představoval. Takovýho efektu s VX 1000 nelze docílit, má to úplně jinou atmosféru. Věděl jsem, že už není cesty zpátky. Natočil jsem video No Use celý na osm milimetrů – mělo takový nepopsatelný kouzlo. Po tom jsem přesvědčil Nicka Jensena, aby se mnou šel do dalšího 8mm projektu The Scrum Tilly Lush. Docela se to chytlo – hodně lidí se mnou chtělo točit a ozvaly se i nějaký firmy, který mi daly jistoty, abych se vykašlal na práci a začal to dělat na plnej úvazek.
O tvý práci jsem se dozvěděl díky dokumentu Format Perspective, kterej nabízí alespoň podle mě úplně odlišnej pohled na skateboarding a obrací pozornost na evropský skejtový fotografy…
Koncept se začal rýsovat někdy po dokončení The Scrum Tilly Lush. Tehdy jsem točil s týpkem, kterej se při natáčení strašně vztekal, byl vystresovanej a přenášel to na mě. Jako vtip jsem se obrátil a začal točit kámoše fotografa Stu Robinsona. „Počkat, to by mohl bejt dobrej nápad,“ řekl jsem si. Stu mi ukázal nějaký fotky ze session, kde jsme byli spolu, stejně jako snímky z ghett a squatů okolo Belfastu. Udělal jsem zkušební edit a zdálo se, že to funguje. A začal jsem to rozvíjet…
Kdysi jsi mi říkal, že ti to zabralo dva roky. Co bylo nejtěžší na tom dotáhnout to dokonce?
Byl jsem tou dobou v podstatě nezaměstnanej, nemohl jsem si dovolit pořád cestovat nebo kupovat filmy, ale měl jsem opravdový štěstí. Ozval jsem se Bertrandu Trichetovi po tom, co jsem viděl knížku Dirt Ollies z tour po Mongolsku od Carhartt. Měli jsme točit v Belgii, ale někdo se vloupal do jeho kanceláře a ukradl mu všechnu foto výbavu, museli jsme to teda zrušit. Hrozně jsem s ním chtěl točit, a tak jsem se zeptal, jestli ho nenapadá nějaká alternativa. On řekl, že jo – tour po Japonsku! Když Carhartt viděli záběry, co jsem tam udělal, chtěli podpořit celej můj projekt. Nejtěžší bylo posledních pár měsíců, který byly neskutečně náročný, deadline tě ale donutí víc se soustředit na práci. Vlastně docela rád pracuju pod tlakem.
Co ses při práci na Format Perspective naučil?
Naučil jsem hodně o technikách focení, ale důležitější byla jedna věc – cesta za inspirací jednotlivých fotografů. Sledovat vlastní vizi a nenechat se ničím vyrušovat. Taky jsem se naučil bejt víc profesionální, nikdy jsem s nikým na takový úrovni nespolupracoval a obzvlášť ne na filmu a knize zároveň. Musel jsem přidat na tempu a průběžně komunikovat s ostatníma, kteří byli v projektu namočení.
Format Perspective – Skate Photography Documentary Preview from Philip Evans on Vimeo.
A nápad udělat Coping Mechanism přišel od radnice města Malmö nebo z inspirace tamní scénou?
Do Malmö jsem jezdil roky, rád jsem se vracel zpátky – spoty jsou šílený, parky obrovský a scéna aktivní. Těsně před tím, než jsem se rozhodl do Malmö přestěhovat, jsem jednou v noci dostal nápad natočit tenhle dokument. Koncept jsem díky fotografovi Nilsi Svenssonovi předal městu a oni díkybohu souhlasili s podporou.
Nadprodukce informační doby měla vliv na to, jak vnímáme skejtový videa. Je jich už tolik, že se v tom člověk ztrácí a nedokáže je konzumovat. Jak se na to díváš ty jako kameraman?
Ten problém má dvě strany. S internetem je saturace skejtovejch klipů tak vysoká, že je těžký filtrovat ty dobrý, a i tak je někdy těžký si jich vážit, když každej den přijímáme tolik informací. Na druhou stranu to dává možnost bejt vidět i předtím ne moc viditelnejm lidem a lokálním scénám. To, že se můžou okamžitě spojit se zbytkem světa, je jedinečný. Není moc videí, na který bych se už dneska koukal dvakrát… Ale pracuju na novým projektu, kterej by mohl sloužit jako protijed na moderní dobu. Nebo aspoň pro mě určitě!
Skateboarding se motá v kruzích, kde se střídají hardcoreový a mainstreamový éry. Sedmdesátý léta znamenaly obří boom, po kterým přišlo pro kulturu plodný undergroundový období. Ve kterým žijeme teď?
Zdá se mi, že existují dvě úrovně – ta v hlavním proudu a ta udržující tu „starou“ skejtovou kulturu, my žijeme někde mezi. Hlavní je ale žít skateboardingem v přítomným čase – to je důležitější než dějepis.
Coping Mechanism – Trailer from Philip Evans on Vimeo.
