Hluboká punková orba za Filipem Fuchsem

Kanál / 26.01.2016 / Autor: Křivák

„Tohle je jeden akord, tady je druhý a takhle zahraj třetí – teď běž a založ kapelu.“ Takto vyzýval na stránkách svého po domácku vyráběného časopisu Sniffin´Glue v sedmdesátých letech Mark Perry, který byl pro rodící se punk velkou osobností. Zatímco Perry vydržel vydávat svůj fanzin, jak se takovým podzemním časopisům říká, jenom něco přes rok, Filip Fuchs táhl sám Hlubokou orbu přes dvaadvacet let.

Tlusté publikaci, plné syrových ilustrací a koláží, kterou byste na pultech novinových stánků nenašli ani omylem, se přezdívalo bible svatá českého hardcore punku. Její připravované, 31. číslo, už vydat nestihl. Fuchs zemřel ve věku pouhých čtyřiceti let na rakovinu jater. Podle jeho přání se smutek držel v duchu romského zvyku „vartování“ – tedy tradice těch, kterým jako aktivista a právník pomáhal po celý život.

Z celé punkové revolty dráždící natupírovanými číry konzervativní Británii se s koncem 70. let stalo zboží – kapely podepisovaly smlouvy s velkými nahrávacími společnostmi a nechaly se semlít slávou. Tyto chyby na začátku  80.  let nechtěl hardcore punk opakovat, byl radikálnější a řídil se podle přísného kodexu DIY, tedy „udělej to sám“. Byl založený na myšlence, že si vystačíte s minimem prostředků, že neexistuje žádná bariéra mezi publikem a kapelou, že nepotřebujete drahá studia, sponzory nebo manažery – všechno zvládnete sami na koleni a mnohem důležitější je odhodlání sálající z řádků špatně vytištěného časopisu nebo šramotící nahrávky. Tak Fuchs pomocí sítě stejně smýšlejících kumpánů procestoval se svou kapelou See You In Hell téměř celý svět. Vloni na podzim, když se dozvěděl svou diagnózu, chtěl vyrazit na turné do Indonésie. Přestože se všude mluvilo jiným jazykem, spojoval ho s hudební nadšenci žánr, který dávno přesáhl hranice lásky k hlučnému řinčení kytar a stal se světonázorem. „Hardcore není jen hudba,“ stálo na letáčcích, které Fuchs v  90. letech rozdával všude možně.

Protest na Velké pardubické

Ruku v ruce s hudbou šla politika a postoje jako antirasismus, veganství nebo boj za práva zvířat. Fuchs už jako náctiletý pořádal nedlouho po revoluci první demonstraci proti neonacistům v Brně a na tom samém místě stál o dvacet let později v čele blokády pochodu neonacistů brněnským Cejlem. Byl taky jedním z těch padesáti odvážlivců, kteří vběhli do závodiště na Velké pardubické v roce 1992 a za doprovodu televizních kamer sklidili nespočet ran obuškem od zasahujících policistů. Protest měl upozornit na to, že tehdy ještě vyšší a nebezpečnější Taxisův příkop znamená pro koně pomalou smrt. Rok na to taky závod dokončil jenom jediný kůň a od Velké pardubické odešel velký sponzor. Trať se proto musela upravit a závod, o kterém se mluvilo jako nejnebezpečnějším na světě, slevil ze své pověsti. Tady nejspíš Fuchs uvěřil, že věci jdou měnit a po celý svůj život se o tom snažil přesvědčit ostatní. Proto se dobrovolně naučil, jak elegantně kličkovat v paragrafech, a stal se právníkem. Nechtěl vydělávat velké peníze, ale nabízet své znalosti těm, kteří by si ji jinak nemohli dovolit. „Tuhle profesi jsem si víceméně vybral právě díky hardcore punku,“ říkal. O práci právníka v brněnské sociálně vyloučené lokalitě často psával i ve sloupcích pro Hlubokou orbu. Své články mnohdy ani nepodepisoval a nepodepsal ani knihu Kytary a řev aneb co bylo za zdí mapující československý punk za totality, kterou spíš než v knižních distribucích najdete volně na internetu.

Dříve si se čtenáři vyměňoval několikastránkové ručně psané dopisy a možná mu bylo líto, že už tomu tak není. „Dnes je komunikace mnohem jednodušší a kupodivu už spolu lidi skoro nekomunikují,“ stěžoval si Fuchs. Vydávat fanzin v internetové době vyžadovalo slušnou dávku paličatosti a tvrdohlavý byl až do konce. Nenechal se pohřbít zaživa, to by pro něj znamenalo být lhostejný k nepravostem světa, a vysmál se „do ksichtu téhle pomalé smrti“, jak zněla slova jednoho z jeho textů pro See You In Hell. Souboj se zákeřným nepřítelem ho nezlomil, říká to vztyčený prostředníček jako vzkaz pro rakovinu na fotografii z jeho posledních dní.

Text vyšel 18. ledna v Lidových novinách, autorem je Miloš Hroch. Poctu Filipu Fuchsovi skládá taky nejdéle vycházející hardcore/punkový fanzin Maximum Rocknroll, podcast poslouchejte tady.