„Nevíte, jaké to je být třínáctiletou holkou…“ pokouší se vysvětlit Cecilia ve filmu Virgine Suicides svůj pokus o sebevraždu. Většina z vás taky nikdy nebyla holkou, která chce začít jezdit a stojí na kraji rampy, kde se předhání dvacet namachrovanejch kluků ve snaze udělat lepší trik než ten vedle. Co na tom, že ve skutečnosti jsou hodní a nadšeně vám pomůžou. Pokud nemáte fakt velký odhodlání a odvahu, pravděpodobně to ani nezkusíte. Zvlášť ne ve věku, kdy si nejste jistý vůbec ničím a ze všeho nejmíň sama sebou.
Samozřejmě tu vždycky byly holky, který nic neřešily a jezdily. Že jich zase ale tolik není, vidíme na ulicích sami. Poměry pro holky (stejně jako například pro queer komunitu) se za poslední léta o dost zlepšily, těžko bychom tak hledali “racionální” důvody pro to, aby se někdo bál začít jezdit. Jenže naše obavy a nejistoty nás ovlivňují mnohem víc, než jsme si ochotni připustit. Stejně jako vzorové společenské role, případně jejich absence.
„Já jsem hodně chtěla jezdit, ale prostě jsem neměla s kým. Až když jsem potkala Jane, tak to najednou šlo samo,“ vypráví Liza. Jane Wonder je jednou z důležitých osob berlínské platformy Grrroll (název odkazuje na feministické hnutí Riot Grrrl z 90. let spojené především s (femi)punkem). Party, která společně nejen jezdí, ale organizuje i řadu dalších aktivit jako komunitní parties, lmování, focení nebo akce na podporu skateboardingu v rozvojových zemích. „Jezdíme společně, pomáháme si a podporujeme se, to je hodně důležitý,“ dodává Linda. Grrroll sice pořádá pravidelný sessions jenom pro holky, ale rozhodně se nejedná o žádný “girls only club”, do všeho se zapojuje i řada kluků.
„Ke mně jsou kluci vždycky milí, ale vadí mi, že mezi sebou jsou hrozně soutěživý. A vůbec si to neuvědomujou. Často se dostanou do nějakýho testosteronovýho amoku a vůbec nevnímaj, co se děje kolem nich, jestli tam jsou děti, začátečníci… Nevím proč, ale maj to tak mnohem víc než holky. Často bývá ta atmosféra tak vyhrocená, že je mi mezi nima nepříjemný bejt. A možná to podobně vnímá hodně holek. Nejvíc je to mezi náctiletejma, dvacátníkama. Kluci kolem třiceti jsou už mnohem klidnější a to je pak úplně nejlepší, to pak s klukama jezdím nejradši,“ sumíruje Liza svoje zkušenosti.
Aktivity jako Grrroll nebo třeba blog About a Board tak jednak poskytují „bezpečné“ zázemí holkám, které by si na skejt jinak netroufly, protože neví jak na to a třeba se „jen“ obyčejně stydí. Iniciativy taky pomáhají bořit zažité genderové stereotypy, které nás ovlivňují, ať sebevíc nechceme.
„To, že je skateboarding prezentovanej tolik jako mužská záležitost, může spoustě holek bránit vůbec začít. Většina holek, zvlášť když je jim –náct, asi nechce působit ‚nežensky‘. Společnost a média vám pořád cpou, že vaším hlavním úkolem je bejt sexy a snažit se sbalit kluka. Při skejtování, jako při jakýkoli jiný fyzický aktivitě, prostě nemůžete bejt provplánově sexy tak, jak je to prezentovaný v časopisech,“ vysvětluje Christine. Liza se rozčiluje: „Víš, co mě štve nejvíc?! Ty nastrojený holky, co choděj kluky očumovat. Když vás skejt a skejťáci tak zajímaj, proč taky nezačnete jezdit?! Jasně, je super koukat klukům na zadky, když skáčou. Ale to sakra zvládneš, i když sama jezdíš! A kluci si vás pak budou vážit mnohem víc.“
Jo, jen kdyby to bylo tak jednoduchý… „Jako skejťačka se musíte často potýkat s tím, že vás lidi neberou jako ‚typickou, normální‘ ženskou,“ píše Mitzi. „Ze svý vlastní zkušenosti vím, jak moc těžký to je… Když jsem začala jezdit, byla jsem do toho totálně šílená. A k Vánocům jsem pak dostala manikúru místo něčeho, co by souviselo se skejtem. Normálně jsem to obrečela. Přišlo mi, že moji vášeň pro skateboarding nikdo nebere vážně… Ale já nechci, aby mě někdo nutil do nějaký role. Nechci sedět doma a bejt hodná, zatímco život ubíhá kolem. A skejt mi dává tu svobodu.“
Text: Alžběta Medková, Foto: Iris König, Linda Ritterho , Mitzi Rebel, Anja Lehmann, Marile