Chalupář na skejtu
Janis Maceridis, kterýmu hodně lidí neřekne jinak než Makrela, je skejťák s řeckýma kořenama, skvělým citem pro spoty a pozitivním přístupem ke světu kolem sebe, což křivákům někdy trochu chybí. Kvůli rozhovoru jsme se potkali přesně v den termínu porodu jeho druhýho dítěte. Na stole celou dobu ležel telefon a nervózně jsme čekali, kdy zazvoní, povídání utneme a on vyrazí s manželkou do porodnice.
Jezdíš dlouho a rozhovorů jsi už dal docela dost, je ale něco, co se o tobě moc neví?
Spousta lidí asi neví, že rád chodím na ryby, kde většinou nic moc nechytim, ale příjemně si u toho odpočinu a vyčistím hlavu. Hodně rád jezdím taky na chatu. Máme jednu ze strany mejch rodičů a druhou ze strany Petry, mý manželky, takže se o ně staráme, aby nespadly. Tam střílím vzduchovkou do plechovek, dělam táboráky, kopu zahradu, stavim pícky a mám tam obrovskej vypuštěnej nevyužitej bazén, kterej chci přebetonovat na spot. Takže moje guilty pleasure je vlastně chata. Jsem prostě zkurvenej chalupář. V důchodu se tam přestěhuju. Nebo ne až v důchodu, přestěhuju se tam hned. S plnovousem a kloboučkem budu trhat meruňky na zahradě.
Baví tě i chalupy na kolech.
Vždycky jsem si chtěl pořídit dodávku, předělat ji na spaní a jezdit, ale Petra říkala: “Nehroť to, přijde to k nám samo.” A přišlo. Šli jsme na Zbraslavi venčit psy a vidíme v zahradě omlácenou korejskou H100, starej obytňák, a vedle toho zbrusu novej velkej Camper. Tak jsem to zkusil a z dědy majitele vylezlo, že to chtěl dát po zimě sešrotovat. Nakonec jsme to za pár tisíc koupili, máme to dodneška a kára jezdí. Před nějakou dobou jsme to hecli a asi dost naivně vyrazili do Řecka s ročním dítětem. To už bych si teď asi nedal, i když se nic špatnýho nakonec nestalo. Přes Bratislavu dolů do Maďarska, Srbska a přes Makedonii. Zajímavý bylo, že mi asi měsíc před tím přišel k mým řeckým příbuzným povolávák na povinnou vojnu do Řecka. Hned mi to volali, tak jsem řešil s velvyslanectvím, co s tím, protože mám český občanství, žiju tady celej život a přišlo mi to absurdní. Ale když jsem tam jel, potřeboval jsem jistotu, že tam už nezůstanu. Řekli mi, ať doložím účty, diplomy, vysvědčení a všechno, na což jsem se samozřejmě vykašlal, protože by mi to běhání po úřadech časově zabralo zhruba zbytek života a ani bych většinu lejster nesehnal. Vzal jsem doklad, že jsem občanem ČR, a jeli jsme. Jak jsem zjistil, celý to pramenilo z toho, že babička mě ještě za komunistů nechala zapsat i ve vesnici v Řecku, kde žila. To abych případně mohl z Československa pryč, kdyby to tady stálo za hovno. Jenže už to nikdy nikdo neodhlásil, takže jsem asi doteď vedenej jako občan Langhadia, vesnice u hranic Makedonie a Řecka. Pak se ale ukázalo, že je všechno v pohodě, na hranicích frajer kouknul do občanky a mávnul rukou. Kouknul na Nikiho v dětský sedačce, zasmál se se slovy “cholidays, cholidays” a pustil nás dál.
Umíš si představit svůj život, kdybys žil v Řecku ve vesnici svý babičky, kde podle úřadů asi teda pořád oficiálně bydlíš?
Představit si to umím, ale bylo by to hodně jiný. Tam se v podstatě zastavil čas… Určitě bych měl jinou práci. Lidi, co nejsou farmáři, za prací dojížděj do větších měst a i děti bych musel časem vozit do školy někam do města. Člověk tam řeší úplně jiný věci. Není tam internet, obchody, žádný billboardy, minimum aut, žádný odpadky. Zato je tam příroda a všechno je tam takový přirozený. Nebo se ti to aspoň tak zdá, když tam jsi… Hodně věcí by se pro mě a moji rodinu změnilo. Asi bych se časem změnil i já podle toho prostředí. Vždycky jsem pozoroval několik hlavních znaků u lidí z tohohle kraje. Přišlo mi, že jsou hodně skromný, mají se mezi sebou rádi a jsou jakoby víc lidský. V celý vesničce je snad jediná taverna. Možná bych byl farmář, nebo bych zkusil rozjet svoji hospodu pro místní a pro lidi, který projížděj okolo. I když vesnička je přímo pod horama a tam cesty končej…
Skejta jsi měl na řeckých prázdninách samozřejmě v kufru, je to tak?
Nebyl žádnej plán, co se musí natočit, ale všude byla spousta dobrejch spotů, občas jsem to v tom hroznym vedru hecnul a Petra za mnou běhala s GoPro. Vznikla z toho menší montáž, kterou i sama sestřihala, protože pracuje jako střihačka. Je to taková vzpomínka na výlet a tu pohodu.
Dokážeš skejtovat na neskejtovatelných spotech a vždycky vymyslíš něco, co tady nikdo před tím nedělal…
Kreativitou si kompenzuješ to, že nejsi tak dobrej skejtr, mám ten pocit. Když neděláš velký triky, tak je to cesta, jak skejtovat zajímavě. Stejně tak je to se spotama, záleží, jak se k tomu postavíš. Jako nedávno u kamennýho rádiusu na Vršovickym náměstí. Není úplně do země, musíš do něj naskočit a rovnou něco dělat. Když postavíš před ten spot 10 lidí, 8 z nich nad tim mávne rukou, jeden řekne, že by možná šlo, ale vykašle se na to. Já budu ten, co to aspoň zkusí. Vidím příležitost, je mi líto tu šanci zahodit. Tady nejsme v Barceloně, není tu sto spotů na každej den. Určitě to ale maj některý lidi posunutý ještě víc. Jsou spoty, kde se ani nerozjedeš, a frajer tam udělá backside 360.
Viděl jsem, že u sebe pořád nosíš seznam spotů.
Vždycky, když něco najdu a přijde mi to skejtovatelný, tak si to zapíšu, protože bych na to místo do večera zapoměl. Ale jak se ti časem mění pohled na věci, některý z těch míst bych už asi jen obešel bez povšimnutí a některý místa vlastně už ani nejsou. Fajn ale je, že ten seznam pořád roste, i když dnes už mi často stačí si to místo jenom vyfotit do telefonu. To dřív se starou Nokií nešlo. Bylo by krásný se na všechny ty místa postupně podívat a natočit tam alespoň nějakou kravinu pro radost.
Jak vypadá tvůj vysněnej spot?
Vždycky mě bavila ta Barcelona. To je takovej jeden obří spot, kde je všechno. New York musí být v tomhle taky dobrej. Těch míst je hodně, ale nejlepší spot bude vždycky tam, kde seš s dobrou bandou.
Děláš už dlouho dost specifický triky, který se poslední dobou staly hodně módní, co na to říkáš?
Ty triky se dělaly vždycky, akorát teď přišla jejich vlna, i kvůli internetu. Nikdy mi nešly složitý flipy, tak jsem to kompenzoval nějakejma jinejma věcma. Dřív jsem to zkoušel různě kombinovat, ale nikdy by mě nenapadlo to, co se dělá teď. Jsem rád za to, jak to teď je, a těšim se, co přijde přístě.
Co ti dalo při focení k rozhovoru nejvíc zabrat?
Asi ta fotka, která ani není otištěná, protože jsem ten trik nevrátil. Byl to wallride z double setu 4 mezera 4. Je to docela dlouhý a byl jsem tam asi pětkrát. Jednou jsem na to koukal po dvou pivech a říkal si, že to určitě půjde… Klasika. Pak jsem se tam stavil po cestě ze skejtování a zkusil do toho párkrát najet. Pak znova jakoby navážno s tím, že to udělám. Neklaplo to. Ještě teď mě bolí celý tělo a to jsem tam byl naposledy před dvěma dny. Vím, že to vrátit půjde, příště se třeba zadaří.
Nechtěl bych zapomenout ani na ten drop. Znám ten spot už dost dlouho. V podstatě z dob začátků mého skejtování, kdy jsme se různě poflakovali po streetu a jezdili, co se dalo. Párkrát jsem to v minulosti dropnul, ale nikdy ne zeshora z toho zábradlí. To mě napadlo až po letech, že by to byla docela výzva. Jednou jsem dokonce viděl, jak to jeden týpek taky dropuje tam zdola. Nabral rychlost a dole, jak ještě musíš dopadat z tý zdi, tak to nějak nevychytal a hodil krysu rukama na to struhadlo. Takže pro mě to bylo pro mě takový splnění dětskýho snu. Stojíš tam totiž na růžku toho klandru, za sebou máš několikametrovou díru a před sebou taky. Šteluješ si tam nohy a skejt tak, abys dopadl na tu zeď pokud možno doprostřed. Mohl to prostě sjet dolu s tim, že víš, že to dole musíš ještě ustát z tý zdi. Navíc jsem na to měl jen asi hodinu, pak jsem musel jet pracovat a kdybych hodil krysu jak ten týpek tehdy, tak s těma sedřenýma rukama nic neudělám.
Říkáš jel pracovat, živíš se jako masér, jak ses k tomu vůbec dostal?
Chtěl jsem se naučit něco, co by lidi ocenili a mohlo jim to i nějak pomoct, tak jsem si udělal rekvalifikaci a začal se tím zabývat. Celý je to hodně složitý – každej je jinej a má jiný problémy, takže jsem se začal učit různý další věci a techniky. To mě na tom taky baví, že se můžeš neustále rozvíjet a zdokonalovat.
Jaký je to bejt skejťák a (dvojnásobnej) táta? Co se s dětma změnilo?
Je to parádní. S dětma se v životě určitě pár věcí změnilo, ale skejtu se to nedotklo. Třeba že bych neměl čas na skejt kvůli dětem. Nebo to tak necítím. Nikolasovi (pozn. redakce – syn se jmenuje po fotografovi a skejťákovi Nikolasovi Tušlovi, který fotil z velké části tenhle rozhovor) budou teď v červnu tři a už vesele pushuje. Zatím teda jen v kleče, ale to přes léto vychytáme.
