Neviditelná práce. Esence nadšenectví na stránkách skejtových zinů
V době, kdy byl internet ještě v plenkách, hrály ve vývoji mnoha subkultur důležitou roli fanziny – undergroundové amatérské časopisy tvořené doslova na koleni, často za použití nůžek a lepidla, množené v malých nákladech na kopírkách a distribuované přes síť kamarádů a známých.
S fanziny jsou úzce spojeny i začátky skateboardingu v USA. Plátky jako Swank Zine nebo Pool Dust pomáhaly skejtové scéně sdílet informace o tom, co se kde děje, co kdo vrátil nebo kam se zajet podívat. Přestože přišly profi časopisy, webové stránky a nespočet blogů, fanzinová kultura dodnes nevyhynula. Možná proto, že představuje esenci nadšenectví, která si najde své místo v každé době. A co si budeme říkat, i Křivák se hrdě hlásí k odkazu fanzinové kultury.
Skejtové fanziny samozřejmě vznikaly a vznikají i u nás, i když jsou většinou ukryty hluboko v podzemí. Když se po nich přímo nepídíte, narazíte na ně náhodou jen zřídkakdy. Shánět se po jednotlivých titulech a snažit se vytvořit kompletní obraz je nadlidský úkol, ale něco se naštěstí zjistit dá. To, co budete číst na následujících řádcích, je taková malá a nekompletní sonda do minulosti i současnosti českých skateboardových zinů.
Zinový pravěk
Nejstarší československý fanzin, který se mi podařilo dohledat, se jmenoval Smyk a jeho autorem byl Martin Kopecký, alias „kníže českého skateboardingu“. Byl to on, kdo v osmdesátých letech zakládal Československou skateboardovou asociaci a kdo v roce 1988 zorganizoval v Praze mezinárodní závody Euroskate. Smyk sice plnil funkci komunikačního kanálu pro asociaci, ale už tehdy si na stránky časopisu našly cestu reportáže z divokých afterparty, které probíhaly po závodech, nebo různé bizarní a vtipné novinky ze světa. Typickými se pro něj staly ilustrace Romana Bagina a titulní stránky rozhodně nezapřou inspiraci americkým punkovým skateboardingem. Dělat zin v daných podmínkách ale asi nebyl žádný med. Sám Martin Kopecký ve starém rozhovoru pro Skaterock.cz říká: „Dělal jsem ho doslova na koleně, ručně jsem to psal, dělal koláže, pak načerno kopíroval. Byla to hrozná práce.“
Pro valnou část devadesátých let byla typická nekonečná kalba, což se vlastně táhne dodneška. Těžko soudit, zda je to právě „divokými devadesátkami“, ale nepodařilo se mi dohledat žádné stopy, které by nasvědčovaly tomu, že v té době vycházely nějaké skejtové ziny. Řekl bych, že nějaké vycházet musely, ale ani žádný z oslovených pamětníků si nedokázal na nic vzpomenout. Musíme tedy udělat dlouhý skok a přesunout se do doby okolo roku 1997, kdy v Mostě vyšlo jediné číslo zinu Varial. Ten měla na svědomí velmi aktivní parta tamních lokálů. Bohužel toho o něm nemůžu napsat víc, protože se mi do uzávěrky nepodařilo sehnat kopii. Svou roli v tom určitě hraje fakt, že Varial prý vyšel v nákladu 15 výtisků. Pamětníci tvrdí, že zin měl podobu několika secvaklých áčtyřek obsahujících hlavě rozhovory s mosteckými skejťáky. Víc toho nevíme, pátrání ale určitě bude pokračovat.
Od lokálů pro lokály
V roce 2001 začali v západočeském Habartově skejťáci okolo Petra Klučky, Rudolfa Bittnera a Honzy Volejníčka vydávat zin Dandelion. Na stránkách jeho osmi čísel se objevovaly hlavně rozhovory s habartovskými lokály, reporty z různých závodů a výletů nebo články o spotech. Je vidět, že časák je dělaný hlavně lokály pro lokály, je psaný hodně odlehčeně, u fotek se nehraje na největší vraždy, jako spíš na to, aby reprezentovaly lidi z party. Celkově je to skvělý materiál, pokud chcete nasát autentickou atmosféru skateboardingu v západních Čechách před patnácti lety. Dandelion očividně neměl ambice stát se velkým profi časopisem, ale naopak přiznaně navazuje na tradici do-it-yourself zinů. Nakonec, slovo „zin“ nese už obálka prvního čísla. I grafika je hodně undergroundová – propiska, psací stroj, nůžky, lepidlo, kopírka. Po této stránce v podstatě skoro k nerozeznání od Smyku. Pokud budete chvilku hledat, první číslo najdete ke stažení na internetu.
Punk’s not dead
Okolo roku 2002 nastoupilo hned několik zinů, které spojovaly skateboarding a hardcore-punk, dva světy, které spolu žijí v dlouhodobé symbióze. Ukázkovým příkladem byl chomutovský Fresh Thrash. Za ním stáli Sláva s Alešem z fastcore kapely Kobra XI, která mimochodem dodnes funguje, ale už bez obou zmíněných. Vyšla jen dvě čísla obsahující kombinaci rozhovorů s kapelami a lokálními skejťáky, reportů z kapelních i skejtových výletů, recenze na desky nebo angažované články. Uprostřed časáku byly galerie skejtových fotek a momentek z punkových koncertů. První číslo bylo celkem tenké a na jeho asi dvaceti stránkách se řeší hlavně skateboarding v Chomutově. Prostor dostal menší článek dokumentující stavbu dnes už neexistující minirampy v bývalém kině Evropa a v rozhovoru byl vyzpovídán místňák Antoan. Tvrdý chomutovský styl dokumentují otázky typu „Co nenávidíš na fízlech a taxikářích – páč je to stejná pakáž?“ Pražáky možná potěší rozhovor s Martinem Beringerem o jeho sklepní minirampě na Starém městě. Nechybí ani hudební recenze a reportáž z turné Kobra XI. Druhé číslo dobře odráží punkový přístup autorů ke skateboardingu a najdete tu hned několik článků opírajících se do jeho komercionalizace, honby za sponzoringem a podobných témat. Hodně zajímavý je rozhovor s mosteckým skaterem Kubou Ullrichem, toho času pobývajícím za mřížemi. Obálku dělal nejmenovaný člověk, který dnes vydává noisové vinyly pod hlavičkou Dog Bless You Records, produkuje hluk jako Mr. Nobody a sám vydával punkové ziny – naposledy Black Block Dog (pozn. redakce – přečíst jste si o něm mohli v Křiváku #3). Na Fresh Thrash volně navázal Bizygel, který spojoval skateboarding a kola. Dělal ho Aleš a podle jeho Fresh Thrash kolegy Slávy vyšla dvě neb tři čísla. Klasicky ale v malém nákladu, takže jsem se k žádnému výtisku opět nedostal.
V roce 2005 vyšlo páté a shodou okolností i poslední číslo boskovického zinu Doomsday. Sice šlo primárně o hardcore-punkový časopis, ale bratři Přikrylové, kteří ho dělali a dnes spolu provozují hudební label Dead Heroes Records, měli ke skejtové kultuře vždycky blízko, takže se to přirozeně odráželo i na stránkách jejich plátku. Zmíněné poslední číslo obsahovalo samostatnou skate přílohu „Skate to Thrash,“ kde můžete najít rozhovor s Maxem Wardem. Jeho kapely Scholastic Death nebo What Happens Next? byly ve své době prototypem skejtujících hardcore-pankáčů. Přečíst si můžete také rozhovor s Alešem Medunou, tehdejším majitelem dnes už neexistující značky 666 Skateboards, která vyráběla desky a jela v hodně punkovém stylu. V rozhovoru mimo jiné padne zmínka o tom, že Aleš připravoval vydání skate zinu Church of Skatan, ale nakonec z toho sešlo a část materiálu vyšla v punkovém zinu Templetton. Škoda, přišel o samostatný odstavec v tomhle článku. Dneska Aleše můžete vidět za bicíma v Repelent SS.
Podobný přístup jako Doomsday dnes volí plzeňský punkový RAW Zine. Součástí jeho každého čísla je také skate příloha. Autor zinu – Trojka – do ní zařazuje rozhovory, reportáže z akcí, články nebo texty kapel, které zpívají o skateboardingu. RAW zinu zatím vyšla tři čísla a doufejme, že není všem dnům konec.
Za hranice žánru
Olomoucká parta, o které se v Křiváku psalo už několikrát, stojí za zinem Humbling Experience. Zin rozjel lokál Marek Kroupa v roce 2009. První dvě čísla jsou psána anglicky a spojuje je specifický styl Markova psaní. Držíte v ruce zin a přitom máte pocit, že čtete nějakou povídku od Palahniuka nebo skript k Monty Pythonovu létajícímu cirkusu. Tomu odpovídají i minimalistické komiksové ilustrace. První číslo se z poloviny týká skateboardingu a z druhé poloviny ho plní různé úvahy. I skejtová sekce je psaná formou příběhu. Buď si tenhle styl zamilujete, nebo ho budete nenávidět – já jsem si ho jednoznačně zamiloval. Druhé číslo se nese v úplně stejném duchu. S třetím číslem přichází změna, zin je přejmenován na Street Fighters s podtitulem The Humbling Experience Vol. 3 a přechází na češtinu. Z většiny ho plní přehled DIY spotů v okolí Olomouce. Najdou se tu ale i dva rozhovory. Nejnovější číslo Humbling Experience vyšlo v únoru 2016 a vrátilo se k původnímu názvu. Zůstalo u češtiny, ale ve vrcholné formě se vrátil Markův povídkový styl, zejména ve článku o olomouckých DIY spotech. Také se rozšířil redakční kolektiv, takže tu najdete reporty z různých akcí, článek o stavbě skateparku v Jordánsku nebo třeba recenze na chilli omáčky. Se čtvrtým číslem se zin rozrostl i co do počtu stránek.
Na Slovensku to žije
V poslední době zinová scéna úspěšně pučí na Slovensku, především v okruhu lidí, kteří se nadchli pro stavbu DIY spotů. Když se nad tím člověk zamyslí, tak to vlastně dává velký smysl – obě aktivity toho mají hodně společného. Pomyslnou pochodeň nese se třemi čísly Sketord od party z Jaklovců. Tenhle zin je proveden striktně ve stylu cut & paste a vzhledem si nezadá se starými hardcore-punkovými ziny z 80. nebo 90. let. Někdy jsou sice okopírované texty psané rukou trochu hůře čitelné, ale to k tomu prostě patří. Na stránkách Sketordu dostává pochopitelně hodně prostoru téma stavby DIY spotů, a to jak v rozhovorech, tak v různých reportech a článcích. Najdete tu ale i dost hudby, holt inspirace začátky skateboardingu se nezapře. Píše se tu hlavně o kapelách z hardcore-punkového a metalového podzemí, které buď samy jezdí, nebo jsou se skateboardingem nějak spojené. Zatím poslední třetí číslo vyšlo vloni a má fešnou obálku z gripu a nejpromakanější je i jeho obsah psaný tentokrát převážně na psacím stroji. Vedle reportů z akcí a rozhovorů nechybí ani rubrika s veganskými recepty.
Držíte v ruce zin a přitom máte pocit, že čtete nějakou povídku od Palahniuka
V hodně podobném duchu se nese plátek I Am Rudko Bitch. Xerox, nůžky, izolepa, psací stroj, minimum textu, momentky ze spotů a neokoukaný formát. Punk ve všech ohledech. Velmi zajímavým počinem je tour-reportový zin Barcelona z loňského roku. Kočo se v něm formou osobních zápisků dělí o své zážitky z výletu do Barcelony. Deníček doplňují černobílé fotky a vtipné kresbičky. Zin má dokonce i fotopřílohu nazvanou Farby Barcelony, která je plnobarevná a překvapivě v ní není moc skejtových fotek, jako spíš záběrů zachycujících atmosféru města. Ze Spišskej Novej vsi pochází letošní útlý časopis Po stopách neznámých od Petera Kolárčika. Celostránkové a dvojstránkové fotky se v něm střídají s hodně krátkými komentáři několika jezdců z jejich cest za spoty.
Fotozin taky zin
Samostatnou kapitolou by mohly být grafické ziny. Od stejného okruhu lidí jako Sketord pochází fotozin Slniečko, jehož první číslo z roku 2015 zachycuje momentky ze dvou měsíců života jeho autora Koča. Vloni vyšlo i premiérové číslo Ratz Art zinu od Roba Háberla. To je kolekcí hodně punkových kreseb se skejtovou tématikou jak vystřižených z 80. let. Autor ke svému zinu říká: „Nemusíš byt velmajster, ale akonáhle máš nejakú tvorbu – a je jedno, či to má umeleckú hodnotu, alebo nie, stačí že máš s toho radost a že ta také veci velmi bavia.“ Mimochodem, Robertův kreslířský rukopis můžete znát ze stránek Sketordu. Letos vyšel další nový fotozin Skate Life, který má na svědomí Matúš Girmon. Na rozdíl od většiny jmenovaných není černobílý a je vytištěn na kvalitnějším papíru. Zajímavé je, že jako jediný obsahuje reklamu.
I v Čechách už vzniklo několik fotozinů, hlavně v rukách Filipa Slivky. Jeho ziny Garáž a Quarterpipe Guys na svých stránkách dokumentovaly vždy jeden konkrétní spot a dění kolem něj. A zapomenout nesmíme ani na zin Funus, který vyšel ku příležitosti křestu stejnojmenného videa od party Lógr.
Podle toho, kolik skejtový zinů v nedávné době vyrašilo, a to nejen v Česku a na Slovensku, to vypadá, že papír se vrací na scénu nebo že z ní nikdy nezmizel. Na stránkách mezinárodního online archivu Skatezines.com každým měsícem přibývá několik položek. A není se čemu divit, v době cloudů a „neviditelné“ práce trávené před obrazovkou počítače není lepší pocit než držet svůj výtvor fyzicky v rukách.
