Můžeme jít na pláž, není to tak daleko
Proč je teď nejlepší doba na to poslouchat kapely vycházející z australskýho undergroundu?
Jsem tady, ale vlastně si úplně nejsem jistá, kde a kdy to “teď a tady” znamená. Tahle zvláštní rozmlženost a nejistota vytvářející znepokojivě příjemný pnutí jako by definovala zvuk a náladu spousty australskejch kapel napříč žánry. Jsou věci a témata, který se nemění, ale prohlubují. Není se čemu divit, v zemi, kde na jedný straně je jedním z největších popovejch hitů protest song za návrat země jejím původním obyvatelům (Midnight Oil – Beds are Burning, kdyby někdo nevěděl) a kde se na straně druhý se už tak dost vysokej počet sebevražd aborginskejch teenagerů stále nesnižuje. Tohle ovšem není přednáška z dějin. Dění na současný nezávislý scéně je bohatý a živý, má z čeho čerpat. I na první poslech veselej garážovej hit v sobě nakonec odhalí zoubek, mimoděčnou výpověď o zvláštní vykořeněnosti, srovnávání se s chybama předešlejch generací i šikanováním ze strany vašich do sportu zažranejch buranskejch spolužáků. Politika zdánlivý nudy? Následuje můj čistě subjektivní a lakonickej výběr toho zajímavýho, co se u protinožců v undergroundu děje právě teď (nebo přinejmenším v poslední dekádě). Díky, Ondro.
Melbourne a mystéria absolutní kontroly
Uchylme se k tradičnímu dělení podle měst. Jednotlivý scény jsou díky geografický vzdálenosti takřka v izolaci jedna od druhý, a tak žijou samy pro sebe. Hudebníci se s lehkostí a nenuceností protínaj v různejch kapelách. Ta dost možná nejsilnější si žije v Melbourne, odkud pochází současný miláčci číslo jedna Total Control. Za nimi stojí Mikey Young, ikona a outsider v jednom, působící v těch nejzásadnějších kapelách, který definujou zvuk i postoje současný australský post-punkový scény.
Young dokázal s Total Control to, co se podaří málokomu – skloubit aktuální tendence křísící post-punk a přitom přijít svým experimentováním se syntezátory i formou s naprosto novým a pionýrským zvukem. Nedospěl naštěstí do žádný slepý uličky, podařilo se mu prosadit na renomovanej americkej label Iron Lung Records. Na dva roky starý desce Typical System zpívaj o tom, že záchranná síť není potřeba. Ve světě nekonečnýho fňukání a hledání berliček je tohle v pořádku, ale právě činnost Mikeyho Younga jakousi síť poskytla všem, co existujou simultánně s jeho kapelou. Pokud chceš rozklíčovat bolavý srdce australskejch (post)punkáčů, vždycky sáhneš jako první po Total Control. To oni ti rozhoupají útroby podivnejma rytmama. Tohle je důkaz, že můžeš mít rád špinavej punk i DEVO a nestat se ničím revivalem.
Total Control se ale nezhmotnili z ničeho. Kapely, projekty a lidi navázaný na tohle původně duo jsou stejně důležitý. Život byl vždycky složitej a i když zvážíte všechny pozitiva a negativa, tak stejně nevíte, kterou cestou se dát, zpívají na desce Primary Colours Eddy Current Suppression Ring. Kapela vznikla při jednom z náhodných jamování v továrně na vinylový desky. Opět v ní figuruje i Young. Představte si, že jste bílej kluk nebo holka odněkud z předměstí Melbourne. Kolem baráků nejezdí moc aut, všichni bohatý zmrdi to pálí po tzv. Eastlink, dálnici, která spojuje nejbohatští čáti melbournský aglomerace, aby o vás boháči nemuseli ani zrakem zavadit – o chudáky a jejich nuzný příbytky. Blíží se svátek zvanej “Den Austrálie” a vy nevíte, co se sebou. A někde mezi zdánlivým klidem a svižností garážpunkovýho songu tepe hluboká nervozita a úzkost. Tohle zná každej – my soul is aching, please stand by. Zvláštní napětí, na pohled banální znuděnost, ale pod povrchem se ukrývají závažnější motivy, krize identity v širším slova smyslu. ECSR jsou tím naplnění až po okraj, i když na první poslech můžou mást. Z jakýho jinýho pocitu se ale mohlo zhmotnit jejich titulní zvolání “RUSH TO RELAX”? Nekonečný, až meditativní repetice, vlny, co přicházejí na pláž. Kořeny můžeme stopovat až k novozélandským Renderers či Triffids, prorůstající například i do hypnotickýho kolovratu Sex in the Chillzone od Ooga Boogas (můj osobní tip a další kapela, v níž má prsty Mikey Young). Malátnost a oslňující slunce v očích.
Podobný pnutí i metodu, jakou nacházíme u ECSR, můžeme pozorovat u dalších kapel, ve kterejch se opět točí podobný osobnosti: ať už jde o neofolkovýho undergroundovýho hudebníka Seana Baileyho vystupujícího pod jménem Lakes, Dick Diver, Twerps, Boomgates, UV Race či Lace Curtains. V nich spolu s Youngem působí ještě perthskej zemědělec a indiehudebník tvořící hity v obýváku David West (mimo jiný taky Rat Columns). Lace Curtains vydali svůj materiál na americkým labelu Mexican Summer, Young se s Total Control dostal na Iron Lung Records. Izolace totiž naštěstí ve světě internetu není úplná a dokonalá.
Brisbane, Sydney, cokoliv aka síla labelu a stará dobrá mladá krev
Když si před sedmi lety Joey Alexander, dvacetiletej kluk z Brisbane, zakládal label Bedroom Suck Records, šlo pouze o to, vydat kazetu svý tehdejší kapele Chanbara. Kapela dnes už není a ani její existence neměla žádný větší význam, nicméně label přetrval. A stala se z něj jedna z nejzajímavějších hudebních aktivit, která stojí za bližší průzkum. Jméno se váže k trochu přisprostlý Joeyho malůvce a on sám teď zpětně názvu lituje, naštěstí zavedená značka asociuje posluchačům spíš únik do pokoje u rodičů se starou sbírkou desek a slušnou zásobou dunění v šuplíku nočního stolku.
Profilování tady neprobíhá na základě města původu či žánru, Joey zkrátka vyzobává z podzemních tenat a malejch klubů to, co mu přijde čerstvý a zajímavý. Koncerty na předměstích realizovaný na dvorcích a zahrádkách baráku tvojí kámošky, příležitostný 4:20 i zastydlá puberta. A tak mají Bedroom Suck Records na kontě přes padesát vydaných titulů, pochvalný recenze na Pitchforku a vinylovou kompilaci k pěti letům fungování. Label celkově, jako každá punková aktivita, působí spíš jako hodně divná, rozvětvená a uječená rodina.
Podstatný je, že se neomezuje pouze na indie kytarovky, zkoumání zvuku australský nezávislý scény začíná na zašumělým a špinavě interpretovaným popu a přes různý formy post-punku se dostává až k noiseu a experimentální elektronice, kterou zastupuje například hodně bizarní duo Marl Carx. Nevycejtíme tady tu zvláštní urgenci, srovnávání se s realitou izolovanýho kontinentu tu probíhá mnohem odlehčeněji. Hejskovskej postoj kapel jako Love of Diagrams, Terrible Truths, Martyr Privates, Scott & Charlene’s Wedding, Bitch Perfect nebo Kittchen’s Floor, který lakonickým frázováním nahazovaným do punkovejch riffů (odkazujících například ke střední vlně kapel washingtonskýho labelu Dischord) popisujou to samý, co se ukrývá v opiovým beatlesáctví Peak Twins nebo chytlavým popu černejch koní labelu Blank Realm. Zkušenost z uvěznění v prekarizovaným světě, kde cesta ze směny v kavárně, kde tě sere šéf i zákazníci, na zkoušku s kapelou, která zajímá asi tak 50 kámošů, je sice bezútěšná, ale v tomhle rozvržení věcí nakonec nic jinýho nezbejvá. Jinak by se člověk stejně zbláznil nebo uchlastal.
Dalším výrazným malým labelem, kterej stojí za sledování, je RIP SOCIETY. Po vzoru klasickejch punkovejch aktivit zavdává nejednu kolaboraci napříč kontinentem, včetně zmiňovaného Bedroom Suck Records. Spolu s Aarght!, Rice is Nice, NoPatience (vydávající čarodějnický gothic rock Rule of Thirds), Fightless (například King Gizzard & Wizzard Lizzard) patří mezi to zásadní, ale samozřejmě vůbec ne to jediné, co může “underground Australiana” poskytnout.
Hlavním tahounem RIP SOCIETY byli nedávno znovuobnovení Royal Headache, divoká garážpunková jízda v čele se zpěvákem Shogunem, démonem toho času pracujícím (mimo věnování se kapele) v call centru. Jeden z nejlepších názvů, přímočarý hity, živelná vystoupení. Na koncertě v rámci Vivid festivalu v Sydney (v opeře!) těsně po obnovení kapely loni v květnu zaplavila šedestáka fanoušlů při ikonickým songu Girls podium. Následující Down the Lane už kvůli riotu přerušili policajti se sekuriťákama v závěsu a po krátký přetlačovačce a skandování vytlačenýho publika nakonec Royal Headache set dokončili.
Vyvrženectví dostává novou příchuť, naštěstí nastupujou tvrdý a zlý punkový kapely. Tam, kde zamžená úzkost vlastní bezcílnosti ztrácí ve vyjadřovacích prostředcích dech, vylejzaj z děr postavy jak z Mad Maxe, aby ironizovaly a opřipomínkovaly národní hrdost a šovinismus.
Hluk jako hlavní východisko a nenáviděná národní hrdost
Krize identinty a hledání svýho místa je tady zastoupený na všech frontách. Vysmívaný problémy prvního světa hořknou při uvědomění si rasistickýho a veskrze temnýho podhoubí obklopující průměrnýho australskýho občana. Vyvrženectví dostává novou příchuť, naštěstí nastupujou tvrdý a zlý punkový kapely. Tam, kde zamžená úzkost vlastní bezcílnosti ztrácí ve vyjadřovacích prostředcích dech, vylejzaj z děr postavy jak z Mad Maxe, aby ironizovaly a opřipomínkovaly národní hrdost a šovinismus. “Zejtra je nejrasističtější svátek, ‚Den Austrálie‘,” píše mi kamarádka. “Nikdo normální moc radši nevychází na ulici, je ti z těch lidí a vlajek do breku a můžeš bejt ráda, že nedostaneš přes hubu, když projevíš nesouhlas s manifestujícíma,” popisuje mi zpěvačka synthpopových 100% a baskytaristka špinavců Heavy Breather.
Tam, kde anglický kapely jedou anarchismus a politiku a americký punkáči demonstrujou zoufalství a hnus nad absolutním rozkladem jedince, Australani opět berou punkovou estetiku po svým a utvářej svébytnej zvuk i komentáře k situaci. Právě Heavy Breather jsou jednou z kapel reprezentujících soudobou vlnu australskýho hardcorepunku. Jednotícím prvkem může být přízračnej, štěkavej vokál, zechovanej zvuk a hrubý noiseový plochy. Naakumulovaná energie Last Chaos, Deep Heat, sludgeověji hozenejch queer punks Canine, mlátičky Prag nebo stálice StraightJacket Nation je strhující. Poslední zmíněná kapela je dalším případem průniku na respektovanej label Iron Lung Records. Jejich 7” Nationalism, kritizující právě pochybný podloží šovinistický národní uvědomnělosti průměrnejch bílejch Australanů, patří k tomu nejlepšímu.
Podobný tematiky se dotýkají i Slug Guts, akvizice kultovního brooklynskýho labelu Sacred Bones, nebo Useless Children (noise rock střihu Amphetamine Reptile). Pokračovat se dá téměř do nekonečna, soustavnýmu mapování australský špinavý scény se nejlíp věnuje Christina na stránkách svýho zinu Stitches in my Head a ve sloupcích do legendárního americkýho punkovýho zinu Maximum Rocknroll. Na jejím labelu Blow Blood (protože na světě je prej ještě málo debilních labelů) vychází nepřeberný množství špinavýho punku. Jako zdroj poslouží i roster každoročního punkovýho šílenství aka Maggot Festu nebo Hotel Tote, ve zkratce popsatelnej jako melbournská Sedmička.
Sex in the chillzone
Nahodilost, zamlženost, prapodivná “nuda” jako modus operandi, trošku relax, ale i úzkost klepou na dveře, bublají pod povrchem. Roztříštěnost i jednota témat, obě úřadující ve stejnou chvíli, jsou jedním z mnoha střípků pověstnýho moja, který dělají z geografickýho mikrožánru, kterým australská scéna jako celek bezesporu je, jedno z nejzajímavějších hudebních pařenišť, ležící tak trochu bokem zájmu. Nicméně čas, kdy bude malátnost i pnutí Australanů na špici zájmu, nastane brzo. Po čem jiným můžeme příště toužit než po trošce zahořklýho a trpkýho relaxu ve světě, kterej se nezastaví ani na chvíli. Nihilismus v zábavě. “Můžeme jít na pláž, není to tak daleko,” zpívají Ooga Boogas a z každýho tónu prosakuje nervozita, nikoli však definitivní rezignace.
