Skateboarding za vlády vojenského režimu aneb jak letěl do Barmy balík s pomocí
Určitě vidíte sami sebe, jak sedíte v hospodě s pátým pivem a nadáváte, že nic nejde. Nepostaví vám skatepark, ta a ta kapela v Český republice prostě ne a ne zahrát, nebo byste rádi pomohli skejťákům na druhým konci světa, ale nemůžete pro ně nic udělat. A tak radši sbalíte poslední drobný a dáte si ještě jedno. Tohle je přesně to, co olomoucká SF Crew nedělá. Dokazují, že ty kecy o globální skejtový scéně vystavěný na vzájemný solidaritě, nejsou prázdný řeči. Jejich miniriampa, kde pořádají i koncerty, se stala skladem pro skejty a vybavení, který nakonec doputovalo až k skejťákům v chudý Barmě. Současně založili iniciativu Czech on Board with Myanmar a teď vám Jura, Mára a Honza budou vyprávět celý příběh. Se šťastným koncem.
Země s nejdelší občanskou válkou světa, kde se 130 různých etnik moc nedomluví. Izolovaná 50 let od světa a házená do jednoho pytle se Severní Koreou. Vojenská diktatura. Nejchudší země chudého regionu. Výchozí podmínky pro ježdění jsou nula. Beru do ruky skejt a po patnácti letech zkouším, jestli ještě dám ollie. Nedám a prkno mi ujíždí pod autobus. Kluci kolem mě to zvládají o dost lépe. Jsme pod mostem, krytí betonovou silnicí nad námi a dalšíma dvěma ze stran. Tohle je jedno z mála míst, kde se dá v Rangúnu jezdit. Ale co byste chtěli v zemi, kde vláda postavila jediný skatepark 600 km od nejbližšího skejťáka…
Setkání s Barmskou Skejtovou Asociací (MSA) bylo jedním z velkých překvapení mojí práce v Barmě, píše Jura. Kromě pankáčů, metalistů a graffiťáků. Barma je spíš země spojovaná s mnichy, vojáky, zlatými pagodami a střílením do demonstrantů. V roce 2011 ale (naoko) skončila vojenská diktatura a země si prožívá bouřlivé změny. „Jediné místo na světě, kde jezdí společně skejťáci a bruslaři!“ Směje se Australan Dave a přitom staví improvizované překážky. Pomáhá to tu rozjet, jeho know-how je k nezaplacení. Navíc v báglu vozí skejty z Austrálie, naposled jich sem dostal najednou deset. Další problém – nejsou tu obchody, a pokud je hardware k dispozici, je pro běžného Barmánce moc drahý. Na několik set lidí, kteří by měli zájem, tak připadá pár desítek skejtů a bruslí. Přesto jde vidět obrovské nadšení a touha překonávat komplikace. MSA momentálně lobuje, aby vláda uznala skateboarding, jako oficiálně existující sport. Přemýšlím, jaké to asi je, přesvědčovat vojenskou juntu, že skejťáci nenaruší „pořádek“ v zemi. Necítím v tom pózu a to se mi líbí. Myšlenka, že by si v Barmě zasloužili pomoc, už ve mně zůstane. Mají to podobné, jako kdysi skejťáci u nás – spíš ještě mnohem těžší. Jenže jak dostat takový balík do Barmy?
Jura se po své anabázi v Asii mihl na nějakou dobu v Olomouci. Dáváme se do řeči, píše Mára z olomouckých Street Fighters, kteří mají na svědomí taky tamní betonovou plazu u Baumaxu. Pokračuje dál. V hlavě rotuje skateboarding, tak to Jirkovi říkám. Jemu zase nedávno skřížil skejt cestu v Barmě. Nacházíme se v dost odlišným prostředí, ale taky se snažíme na něčem pracovat. Proč nějak nespolupracovat? Iniciativa „Czech On Board with Myanmar“ se začíná rýsovat. Bez papírování a formalit. Věc nabírá spád, když prosíme kamarády o pomoc. V minirampě zakládáme krabici, která se kulometnou rychlostí začíná plnit deskama, kolama, šroubkama, ložiskama a dalším nezbytným hardwarem. Dáváme dokupy celý komplety. Všichni co darujou, nejspíš znají prvotní hlad a potřebu cennýho vybavení. V začátcích má pro člověka až posvátnou hodnotu. O kolik víc pro kluky a holky v Barmě? Otazník, jak dostat věci na místo vyřeší Jura, když nám předává kontakt na Honzu Kopkáše. Čirou náhodou jede zrovna do Barmy a v batohu by měl mít zhruba patnáctikilovou rezervu. Především je pak ale ochotnej tuto rezervu naplnit naším „zbožím“ a zaujmout nelehkou pozici kurýra. Honza bude mít čím si strhnout záda, když štědrost ještě o něco překročila možnosti transportu. Skejťáci s MSA budou mít v Barmě čím obohatit svůj plánovanej závod. Třeseme se, jestli se všechno podaří podle plánu. Stejně tak si ale uvědomujeme, že jedno gesto nestačí a chceme navázat dlouhodobější kontakt. Z toho, co se ale bude dít dál, zažil další střípek příběhu Honza.
Je konec února a třicet šest stupňů v šest večer. Naposledy nahazuju na záda svůj skoro třicetikilový náklad a nechci si nechat pomoc od couchsurferů, u kterých bydlím, uvádí svoji část příběhu Honza. Ten doručil celou zásilku až na místo, nechme ho proto vyprávět: Když sem to dotáhl těch deset tisíc kilometrů sem, tak už to slavnostně dovezu sám až na místo předání. V krosně mám pět prken, z nich odmontovaný kolečka, trucky a krabici dalších koleček, ložisek, šroubů, jedny fungl nový boty, triko a tři kšiltovky. Dohromady přeš dvacet pět kilo čistý váhy. Ještě, že jsem letěl s Emirátama, který dovolujou nadstandardní váhu a ještě že barmský celníci si nedovolej na bílý turisty. Popravdě, nevím, jak bych je přesvědčoval, že s sebou vezu pět skejtů a náhradní díly na čtyř týdenní dovolenou pro vlastní potřebu. Zbytek baťohu vlastně už byla jen moje těžká zrcadlovka a tři balení zlatých ruměnek Opávia. Ty si jako jedině přání nechal přivézt můj místní barmský kontakt, Jurův kamarád, rangúnský rocker Lone Lone. Asi nostalgie po jeho návštěvě v ČR.
S Lone Lonem a dalšími fotografy (Němec a Francouz) nasedáme do taxíku a konečně po pěti dnech čekání na páteční sraz vyrážíme kolem kruháče obtáčejícího osm set let starou pagodu výpadovkou od centra na sever. Cesta ve večerní špičce trvá asi třicet minut. Před námi pořád brzdí autobusy bez dveří, které nabírají pokřikující cestující podél cesty. Ale nakonec jsme tady. Mezi dvěma silnicemi a pod nájezdem na dálnici, v modrém osvětlení Red Bull městských světel, se prohání asi třicítka skejťáků a rollerů. Vyhýbají se betonovým sloupům, najíždějí na skokánky a slajdujou po svařených trubkách. Bruslaři lítaj na U rampě. Když nás zmerčí, začnou po sobě pokřikovat a přes areál k nám vyráží asi ten nejstarší kluk z party. Podává mi ruku a ptá se, jestli jsme to my z Ček Ripablik. Jsme netrpělivě očekávání.
Předávám první kargo od olomouckých Street Fighters Crew. Když celý náklad vyložíme před nedočkavou partičku, je to jako, když k nám za totáče přivezli pravý levisky ze západního Německa. Všichni si hardware prohlížejí a chtěli by ho mít. Tak jednoduchý to ale mít nebudou. Předáváme to totiž všechno „náčelníkovi“, který nejdřív čte vzkaz od SF Crew Olomouc a pak bude jednotlivé kousky rozdávat podle zásluh. Za nejdelší ollie, za nejvyšší ollie atd. Po dopisu ještě rozjařená společná fotka a konečně zase můžou pokračovat v jízdě. Jde jim to dobře a před objektivy se rádi ukazujou. Je vidět, že tady si můžou mezi svými užívat svobodu a vytáhnout se před kámošema a kámoškama. Jsou tady i holky a vlastně některý jsou ještě děcka. S jednou holčičkou na inlinech přišli i rodiče, sedí na svodidlech silnice a všechno to pozorujou. Jeden starší kluk pomáhá zase jiný holce naučit se naskakovat na zábradlí a za chvilku už to sama sjíždí. Já taky seberu odvahu a půjčím si brusle od kluka s největší nohou, abych zavzpomínal na gympl, kdy sem naposledy taky jezdil. Ale moc jim toho nepředvedu, na rampu jsem se nikdy neodvážil a skokem stoosmdesátkou tady fakt neohromím. Ale kdybych zůstal déle, určitě bych každý pátek dorazil a zamakal na sobě. Každý pátek je otevřen vždycky všem, tak se můžete stavit, až půjdete okolo. Adresa: Hledan Skyway, Rangún, Barma.
Nevládka Make Life Skate Life pokračuje ve svých projektech staveb komunitních skateparků po světě, tentokrát by mohl vzniknout nový park v Yangonu. Pokud bude kampaň úspěšná, v polovině listopadu se začne stavět. Barmskou pomoc můžete v Čechách podpořit taky na Fejsbuku, konkrétně tady. V sobotu 16. října pořádají Coffee Nerds for Liberation a SF Crew v olomoucké minirampě benefit (My Dead Cat, Same River Twice a další) na cestu do Barmy a na podporu crowdfundingové kampaně, která teď právě běží. Jeden z křiváků, Kuba Novotný, zas vytvořil jménem KZW benefiční sadu triček a spřízněnej label Habanero Attack bude prodávat nové desky skate thrash kapely Crippled Fox, část výdělku půjde taky na Barmu.
