Skejtový duch žije ve stromech
Kanál / 19.11.2016 / Autor: KřivákJako pozvánku na benefiční koncert Skejty pro Barmu zveřejňujeme článek Marka Kroupy ze čtvrtého Křiváka. Výtěžek ze vstupného se použije na nákup skejtového vybavení a dopravu do Rangúnu, kde letos díky iniciativě Make Life Skate Life vznikl první DIY betonový park.
Barma má díky iniciativě Make Life Skate Life první betonový DIY skatepark, který dává zapomenout na třídní a etnické nerovnosti ve společnosti nebo pozůstatky táhnoucí se občanské války.
Nastoupil jsem do autobusu v Bangkoku, abych přejel na druhý letiště a pokračoval přeletem do Rangúnu. Jako jediný mi mezi turisty uvolnil místo místní kluk jménem Koh. Domlouváme se něčím mezi angličtinou a zuřivou gestikulací. Asi je ironií osudu, že pracuje s betonem. Ukazuje mi na telefonu fotky domů, které stavěl. Mám jen starou Nokii, tak aspoň kroužím tvary rádiusů rukama do vzduchu, abych mu něco vysvětlil. Sice jedu „na montáž“ do vzdálené země, ale inženýrem na rozdíl od thajského kámoše nejsem. Učím se chybami bez formální průpravy a něco se naučit jedu i teď. Posledních pár let se totiž díky organizaci Make Life Skate Life daří stavět betonový skateparky na místech, kde to rozvíjející se scény nejvíc potřebují. Iniciativa pomáhá s vyjednáváním povolení ke stavbě a financováním. Výsledkem je mezinárodní sjezd party nadšenců, kteří společně s místníma skatepark postaví. Tentokrát to bude v Rangúnu, metropoli jihoasijské země jménem Barma.
Ta se vyrovnává s historií vleklé občanské války. Diktátorská vláda vojenské junty šla ruku v ruce s prudkým ekonomickým propadem. V roce 2008 se zemí prohnal cyklon Nargis. Na dopadu přírodní katastrofy se podepsala izolace země od zbytku světa a pomoc se k obyvatelům dostávala problematicky. Důvodů proč s diktaturou nesouhlasit se najde víc, ale kritici režimu tady riskují věznění nebo trest smrti. Poměry se tu uvolnily až relativně nedávno. Opozice tu na sklonku roku 2015 zvítězila v klání, které je označováno za první svobodné volby v zemi. Že se věci nezmění lusknutím prstu, je nasnadě, na druhou stranu tu už nějakou dobu klíčí věci, které by dřív byly okamžitě zadupány do země. Vezměte si třeba první betonový skatepark v Barmě. Místní by si ho za roky udržování scény v přiškrcených podmínkách rozhodně zasloužili.
Parta retardů, která staví skatepark
V momentě, kdy jsem se dozvěděl o plánu stavby v Rangúnu, jsem v tom byl už tak trochu namočený. Pár měsíců předtím mi můj kamarád Jirka Pasz ve vlaku líčil, jak se na cestách po jihovýchodní Asii setkal se skejtovou komunitou. Mluvil o stigmatu, se kterým musí skejťáci bojovat o něco horlivěji než my, kteří už máme cestu vydlážděnou. Společně se skejtovou scénou se tu rozvíjí i punk, graffiti a další subkultury v době, kdy se na západě právě tento koncept stmelených sociálních skupin s rychlou a roztříštěnou současností rozpadá. Atmosféra se prý dá srovnat s naší porevoluční érou a o nadšení není nouze. Zato skejtový vybavení se sem dostává horko těžko, pokud si ho průměrný lokál vůbec může dovolit. Dali jsme teda společně dohromady iniciativu „Czech On Board With Myanmar“ a přes cestovatele Honzu se nám podařilo dopravit na místo zásilku darovaného hardwaru a bot. Záhy na to jsem se dozvěděl, že skejtová organizace Make Life Skate Life do Rangúnu hodlá směřovat svůj další projekt. Zprávy o stavbách Make Life Skate Life v Indii a Bolívii u nás neprošly bez povšimnutí, svědectví o projektu v Jordánsku jsem zase nasál od Jirky Kůrky a Kuby Novotnýho, kteří se ho osobně účastnili. Dalším možným dílem náhody je, že jeden z koordinátorů projektu, Jon Chaconas, si všímá naší černé stavby v Olomouci a po naťuknutí mě bere na palubu stavařů. Záhy děláme v minirampě benefit, kterej mi pomáhá zaplatit letenku. Když se pak z toho letištního autobusu táhnu s batohem, plným skejtových darů pro Barmu, přemýšlím, jak může něco takhle zafungovat a kolik energie do toho dali lidi kolem mě. A to jsem teprve na začátku.
Skejtoví nomádi mezi pagodami
Do Rangúnu na svoje náklady postupně dorazí kolem třicítky kluků a holek ze sedmnácti zemí světa. Dostáváme k dispozici úzký třípatrový dům ve čtvrti Kamayut, za pár dní tu začne vlát i prapor kodaňské Christianie a věci se tak nějak hezky začnou vymykat běžné místní rutině. Jsme „Kamayut Killas“ a chceme zabít stavbu. Když nás usedlíci následně uvidí pracovat v tropických vedrech, kdy běžně dávají siestu, získáme si po prvotních pochybách důvěru. Naše různorodost je vtipná sama o sobě. Ale máme co sdílet. „Vítej, tady se bavíme o všech běžných věcech, jako jak kdo míchá beton, kdo žere Palace, a tak,“ říká mi Maze. Usedám zničený z dvoudenní cesty na střešní terasu domu, která se stane po dobu stavby místem našich vyšinutých kongregací.
V té době funguje v Rangúnu vlajkový spot pod mostem. Místní si tu sami posvařovali skatepark, jak vystřižený z našich devadesátek. Stará plechová minirampa se kolíbá jako vratká loďka. Máme ale radost ze setkání a kropíme ji potem a krví. Na kickeru je napsáno motto „Never give up“. Anglicky mluvící stavitelé si z toho utahují. Jsou tu všude kolem vidět ještě o dost bizarnější a často i gramaticky nesmyslná hesla, hlavně na designech triček. „Hezký prsa, můžu je vyzkoušet?“ na triku tříletýho kluka je jedním z nich. Nebo třeba: „Teď je to jasnější /rozuměj čistější/ na rohožce. Ale o „Never give up“ později zjistím, že to bylo jedno z hesel místní rapové odpovědi na věznění odpůrců vojenského režimu. Že nebudu schopný během tří týdnů rozklíčovat mnohé kulturní šifry, si ale uvědomuju až moc dobře. V rámci skejtové depistáže obrazíme i ikonický spot přímo pod Švejtigoumskou pagodou, kterej nabízí dlouhý sérky schodů a postranních banků. Mimo to tu potkáváme i osmiletý kluky z ulice s kérkama na předloktí, kteří se sjíždí lepidlem. Parťák Jevgenij zná podobný osudy z Moskevských ulic až moc dobře, lepidlo rázně odhazuje do křoví a klukům dává možnost zkoušet svoje limity na skejtu. Setkáváme se s dalším dobrým důvodem, proč tu stavět.
Sladit tempo a žaludek
Anglán Ali Drummond už tu funguje nějaký rok a studium barmánštiny pro nás přetavuje ve zdlouhavý, ale úspěšný vyjednávání s úřady a stařešinami (Aliho můžete znát díky dokumentům Altered Focus: Burma a Youth Of Yangon – po dostavení parku se má natáčet závěr trilogie). Díky jeho schopnostem a snaze lokálů se několik dní po příjezdu prvních stavitelů mohlo začít s úpravami zanedbaného parku, který skejťáci dostali k přetvoření. Stavební sezóna je v plném proudu a sehnat těžkou techniku je problém, takže třeba o pronájmu bagru si můžeme tak nechat zdát. Iniciačním nástrojem stavby bude hlavně lopata. Po horečné sháňce jsme nakonec byli rádi i za pekelnou míchačku, která se nakopává klikou a nádrž je tvořená z pet lahve. Díky ní jsme ale namíchali pojivo na první zdi. Několikrát se provozem rozsypala a zase svařila. Sleduju cvrkot na staveništi a v hlavě mi zní startovní hláška Mikhela z Belgie: „A bunch of retards, building a skatepark.“ Smějeme se, ale Mikhel tu není jedinej, který se stavitelstvím kromě tohoto dobrovolného projektu i uživí. Co se týče profesionality, i Make Life Skate Life pamatuje v projektech na komunitní principy, participaci, udržitelnost a další nezbytnosti pro úspěch jakéhokoliv rozvojového projektu. Proto se musíme hned na začátku vypořádat i s otázkou respektu k místním kulturním zvyklostem. Třeba chování ve vztahu k duchům, žijícím ve svatých stromech. Jeden roste i v budoucím skateparku, i když v našich očích jeho zákoutí vypadá jako neobhospodařované akvárium s několika svatými obrázky a soškami. Než si duchy usmíříme, nesmíme začít stavět. Místní stařešinové v doprovodu skejťáků připraví obětinu z kopy banánů a vonných tyčinek a ducha rituálem uchlácholí. Strom se později obestavěl betonem a byl z něj vulkán. Nedlouho po obřadu nám lokálové k našemu překvapení obětované banány nabízeli. Možná byla chyba si z ducha při jídle trochu utahovat, protože ještě tentýž večer se dostavily šílené křeče do žaludku a nedobrovolně jsem musel přerušit práci. Svíjel jsem se do klubíčka v bolestivých snech, alespoň teda v momentech, kdy jsem mohl usnout. Naštěstí to trvalo jenom jeden den. Podobně to má v různých intervalech několik dalších lidí, ale příznaky naštěstí pomohla tlumit moravská slivovička. Bohužel ale zásadně nepomohla Benovi z Austrálie, který pozřel maso na špejli od jednoho z mála neduživých lidí z naší čtvrti – jeho nevlídná nátura se přenesla i na gril a Ben zvracel z balkónu takovým stylem, že se probudil celý okolní blok. Zvracel celou noc, snad alespoň malá odplata za utrpení zvířat. Nejenom proto se dost z nás na začátku v barmánštině naučí objednávku jídla v „tatalo“ úpravě, což v překladu znamená „bez utrpení“. Místní kultura je na bezmasou stravu naštěstí vcelku bohatá a třeba tofu najdete i v nejmenších pouličních stáncích.
Spal benzín, žvýkej betel, hlaď beton
Když je řeč o ulicích, Shake z Indie říká, že je to na nich ve špičce podobně šílené jako u nich, pouze bez krav v provozu. Šestiproudovku, která nás dělí od skateparku, jsme se naučili přecházet kličkováním mezi popojíždějícími auty, supějícími náklaďáky a narvanými autobusy. Nechápu jak, ale tuhle silnici přejedeme i s pekelně těžkou vlečkou, na které tlačíme generátor. Na každé straně silnice čekají srdeční lidé, kteří z tebe ale nedělají exota a dávají ti prostor vnímat v klidu okolí. Když je ani ty přehnaně neuháníš a necivíš na ně, můžeš sklopit zrak třeba na chodník, kde najdeš stopy jednoho z místních zlozvyků. Je jím žvýkání betelu. Trpí tím především zuby a dásně. Mnoho ze zpozorovaných úsměvů člověka znejistí tak, že neví, jestli je opětovat, anebo se bát. Produktem žvýkání je narudlá tekutina, kterou zpozoruješ třeba i po stranách automobilů – taxikáři v nich prosedí celý den a musí si někam odplivávat. Gilbert přijíždí jeden den na stavbu, zatímco kličkuje mezi autama s rudou skvrnou na gripu – není to krev, ale oficiální certifikace skejťáka od barmských taxikářů – betelovej flusanec.
Stavba pokračovala překotným tempem, brzo se dělíme na dvě party, jedna směna dělá přes den, „noční nestvůry“ zase v noci. Bojovali jsme s tropickým počasím a taky s betonem, který je mu přizpůsobený. Přidaný retardér způsobil, že první várka se dohlazovala od podvečera až v deset ráno. Postupně jsme to ale s fabrikou doladili a další domíchávače se blíží našim potřebám. Viděli jsme před sebou budoucnost místního skateboardingu. Jejím hlavním článkem není jenom betonová stavba, ale místní kluci a holky, kteří na ní s námi pracují. Společně jsme prožívali všechny zádrhele a nekonečné noci při dohlazování překážek. Něco nám dávalo tušit, že i po našem odchodu tu budou vznikat další spoty.
Víc než sportoviště
Dostavba skateparku vždycky přesahuje to, co je vidět na první pohled. Pouhá masa betonu se může zdát totožná s tím, co je ve městě vidět všude kolem. Tento beton ale slouží k setkání a každý jeho záhyb skrývá své výzvy. Třeba v jordánském Ammánu skatepark sousedí s uprchlickým táborem a děti se tu můžou setkat napříč společenskými vrstvami. Je tu prostor rozmazat nálepkovací nevraživost, kterou s sebou nesou válečný konflikty. Podobně je tomu v Rangúnu. Barma je teď možná oficiálně svobodná, ale i tak jsou tu síly, které podněcují nerovnost, ať už na základě náboženství, nebo etnicity. V tak různorodé zemi se to nabízí – napočítáš tu na sto třicet pět etnických skupin. Osobně jsme se tam setkali třeba i s dětskou prací a do skateparku se stahovaly děti, které si nemůžou dovolit boty, mnozí z nich sirotci. Nově posílená skejtová komunita ukazovala svou soudržnost i tím, že podporovala kluka, kterého na ulici polil opilec horkým olejem – jeho rodina neměla na léčebné výlohy. Skejťáci se spojili a pomohli.
Skatepark se zdá být jako zjevení. Děti, které nemají kam jít, se jím prohání třeba i ve tři ráno, kdy mě parťák Maze doprovází chytit taxík na letiště. Přijdu o oficiální otvíračku, protože Barmu musím opustit den předtím. Smíšené pocity z odletu ve mně přebíjí jistota, že scéna tu má svoje pevné pilíře. Třeba kluk jménem Peru jezdí s pojízdným skateshopem v náklaďáčku pravidelně na hranice, kde nabírá zboží od spojenců z Thajska. Týpek s přezdívkou Ninja zase šéfuje bezplatný servis půjčování prken pro děti, který si vlastní nemůžou dovolit, radí se základy ježdění a bezpečností v parku. Místní crustpunková kapela Kultureshock potom zase křtí park divokým koncertem, takže ani o živelnost by tu neměla být nouze.
Barma je teď asi podobná svatyni, kterou jsem míjel v jedné z bočních uliček čtvrti Kamayut. Je to vyzdobená dřevěná budka s Buddhou v prastarém stromě. Krabička, ve které si sošku koupíš, je čerstvě pohozená jen pár centimetrů od svatyně. Spousta věcí je tu teď čerstvých a snad i neopakovatelných, ale vedla k nim spletitá a nelehká historie. Kam se bude ubírat dál? Co se týče skateboardingu, i krátký příběh stavby skateparku je jenom pokračováním práce, kterou si místní museli tvrdě odbýt, aby k tomu vůbec mohlo dojít. Bylo vzrušující poznat barmskou skejtovou scénu a fanatiky z celého světa, kteří žijí vléváním své vlastní energie do betonu. Příběh bude pokračovat dál.
Text: Marek Kroupa Foto: Katja Palomaa, Ko Hein
