Pohádka o konci světa

Kanál / 22.08.2016 / Autor: Křivák

Vytahujeme text ze třetího čísla, všechny starý Křiváky si můžete přečíst tady.

Kdysi se Jan Vytiska potácel kolem třetí ráno z rožnovského Vrahu a po cestě domů se před ním rozprostřel úzkostný výjev. Stál sám ve tmě a bezmocně sledoval, jak hoří stará dřevěnice. Bylo to dávno před tím, než se stal malířem. Zážitek se mu vryl hluboko do paměti a neustále se vrací i do jeho kolážovitých maleb, kde se v roubených chalupách odehrává něco zlověstného – hospodyně ukusují ptákům hlavy, uřezané údy se válejí před pecí, malebné valašské vesničky hoří jako domky ze sirek a školáci se modlí k ďáblovi. Pro Vytisku je skanzen ideálním místem pro apokalypsu.

 

Základku na Chodově si dodnes pamatuje jenom tak, jak ji ztvárnil ve svých šedých post-apokalyptických obrazech Josef Bolf. Když se přestěhoval do Rožnova – kde se sice nenarodil, ale je to pro něj domov – máma ho hned přihlásila na soukromou základní školu. Tam se seznámil se Ctibem (rožnovský pankáč, přečtěte si rozhovor s Uštkni – pozn. Křiváka), který zrovna učil první rok a po odpoledním zvonění vždy utíkal do zkušebny. Sice vůči sobě měli ještě odstup, jaký by měl učitel a žák mít, ale Ctib ho svým povídáním nadchl pro punk. V deváté třídě už spolu a s Martinem Valáškem z Malárie, Honzou Kolaříkem z Uštkni a Ondrou Pekárkem z Telefonu hráli v kapele Výbor veřejného blaha. Ta začínala jako školní projekt, ale zanedlouho se z představení pro rodiče přesunula na punkové akce jako Fluff.

Střední ve Valašském Meziříčí pro něj byla ale prý krokem zpět. Cítil se tam trochu osamocený, protože poslouchal úplně jiné kapely než všichni ostatní. Se Ctibem řešili dospělejší hudbu, ke které se jen tak jako teenager nedostanete. Už tehdy vídal na zdech nápisy „popgejové“, odkazující k názvu pozdější umělecké a hudební skupiny I Love 69 Popgejů – praotcům ostravského dekadentního synth-punku, se kterými se potkával na chodbách ostravské univerzity. Výtvarné kolektivy se základnou ve vlastních galeriích po bytech byly na vysoké způsobem, jak se bránit před depkou města. „Víc bojuješ proti tomu venku, nejseš jenom pasivní konzument scény, ale něco děláš,“ vzpomíná s trochou patosu  Vytis. Po Výboru přišly i další kapely jako bigbítoví Dobreranosedmikrasko, audiovizuální Like She, kteří šli zkratkou od punku k naivnímu popu, nebo současný rocknroll s Johnny the Horse. Vytis se tehdy k malbě ještě dostával přes popartové digitální tisky a animace, jelikož studoval nová média. Podle jeho slov ale zbývala spousta nevyužitého prostoru, a tak začal kreslit a později malovat. Zanedlouho se to naučil sám, bez cizího dozoru. Strhla ho svébytná československá nová vlna, hlavně hororová pohádka Čarodějův učeň od Karla Zemana. Podobné ideové vakuum, ve kterém u nás kvůli bývalému režimu vznikalo umění bez vlivů z vnějšku, pro něj představovala Ostrava, byť samozřejmě v odlišné době a politickém ovzduší. Právě československá umělecká tvorba šedesátých let a podněty z okolí na vysoké ho motivovaly, aby své obrazy zasadil do idealizovaného prostředí, které dobře znal z dětství.

Pohádky nebo masopustní slavnosti jsou děsivé samy o sobě. Vytiska tak začal kombinovat folklór s popkulturními indiciemi, které hledal na internetu. První „ladovsky“ stylizované pokusy byly ještě nejisté a chvíli trvalo, než našel vlastní rukopis založený na obskurních obrázcích nalezených v digitálním skanzenu (ať už jsou to japonské kresby shunga nebo přebaly stavebnic pro děti), z nichž skládá kompozice nakonec vyvedené malbou. Motivy objevoval ale taky v audioknihách, které u práce často poslouchá. Přemluvená sci-fi klasika Den Trifidů ho inspirovala k obrazu holčičky s vlčí nemocí sledující konec světa z polorozpadlé roubenky. Film Cesta natočený podle stejnojmenné knihy Cormaca McCarthyho zas najdete otisknutý ve scenérii, kde vesničtí sígři s kissáckými maskami zapalují vesnici.

Vytiskovy obrazy jsou jako filmové scény, jejichž hlavními hrdiny jsou outsideři, třeba myslivci pokrytí srstí nebo skejťáci prohánějící se na oldschoolových rybách, pro které je nebe uzavřeno. Nechává v nich s obscénností béčkových hororů promlouvat hrůzostrašné folklorní příběhy schované za milé svátky a povídačky pro děti. Pestrobarevné valašské kroje, útulné světnice a klasicistní mísy na stolech napjatou atmosféru jenom umocňují, podobně jako kdysi David Lynch před nočními běsy ukazoval idylku amerického městečka se sytě modrou oblohou. A Rožnov je pro Vytise jeho Twin Peaks, jen on sám je pořád víc Bob než agent Cooper.