Nebrečte a dělejte něco aneb krysy lezou z kanálu
„Nářky nad nejrůznějšími tématy jsou u nás oblíbeným konverzačním tématem. Tato zvyklost se samozřejmě nevyhýbá ani partě, co ráda skejtuje. Vzpomeňte si sami, kdy jste naposledy vyslechli někoho lamentovat nad libovolným tématem – pokud musíte pátrat v paměti dál než tři dny, patříte mezi ty šťastnější z nás, kteří nejsou obklopeni chronickými ubrečenci. Pochopitelně nemám v plánu si rozebírat obecné naříkání, ale rád bych se dotkl brečičů brečících tam, kde k tomu není důvod,“ píše ve svým sloupku Křivák Vejce.
Schopnost kritického pohledu na to, co dělají kolem nás, a na nás samotné je jistě vhodný nástroj pro posun všech zúčastněných. V přímé opozici takové perspektivy ale stojí postoj, který se vyznačuje nedostatkem empatie a hrou na to, že nadávka je vlastně argumentem. Jak již bylo výše řečeno, brečení je nelichotivým útokem i nás skejtrů. Zkrátka jednou se staví málo skateparků, pak se jich staví dost, ale je v nich moc/málo rádiusů nebo moc/málo bedýnek. Jindy je zase špatně, že nový park bude někde a ne támhle. Když se jede ČSP, tak je špatně, že ho vyhrávají pořád ti stejní lidé, a když se nejde, tak je špatně, že se nejede a tak dál…
Často jsem nad příčinou nejrůznějších neopodstatněných nářků přemýšlel a rád bych vám ve zkratce předložil mou hypotézu. Myslím si, že se prostě máme čím dál tím lépe a každé zlepšení aktuálního stavu brzy začneme považovat za standard. Je pohodlné a snadné si na to zvyknout. O to horší je ale pak vrátit se o krok zpět. Komu by se chtělo honit poštovního holuba, když může poslat telegram. Co bylo včera perfektní, dneska už nestačí. To co je tedy dostačující a co už je potřeba si postěžovat, je definováno dynamicky. Jsme nuceni a motivováni z mnoha stran chtít stále víc, a když očekávání nejsou naplněná, přichází frustrace a brečení tam, kde to není na místě. Proč si to tedy nezjednodušit a nepřiznat si, že se vlastně drtivá většina z nás má dobře, i když by to mohlo být lepší. Neberte to, ale prosím jako, že vás nabádám k samoúčelné spokojenosti. To nikam nevede.
Až doteď jsem si tady stěžoval, že si stěžují jiní – je na čase být trochu pozitivní. To, že se máme dobře, je především naše zásluha. Čím dál tím častěji jezdím v minirampách, které si parta postavila na nejrůznějších místech za své peníze a pro sebe, protože se jim nechtělo čekat až někdo přijde a postaví jim skatepark za milion. Častěji mě moji kamarádi zvou na koncerty, které si pořádají sami pro sebe, protože kdyby měli vzít za vděk tomu, co je zrovna k mání, skončili by ve Vagónu nebo na pěnové party (což se některým z nás čas od času taky stane). Mohlo by se možná zdát, že jde vlastně jen o zábavu, ale tohle všechno jsou dobré zprávy. Brečet nad tím, že pro tebe někdo něco neudělal je pryč. A až si půjdete s partou zaskejtovat, zkuste kámošům říct, co se vám nebo někomu jinému povedlo dobrého.
Třeba tady můžete pomoct s penězma na beton partě Ratz skates z východního Slovenska, která dělá mimo jiný taky Sketord zin
